Legiovlak

15. 10. 2016

Před sto lety probíhala první světová válka,  rok 1916 byl právě tím nejtěžším. Tehdy se této události ještě neříkalo válka světová, nýbrž velká válka. To je jen název. Na konci roku 1916 už byla Evropa vyčerpaná událostmi zejména na Západní frontě. Tehdy už bylo po ofenzívě na řece Sommě i po "mlýnku na maso", jak se označuje bitva u Verdunu na území Francie. Kdo si chce tyto události u nás připomenout, zde je video:

A to ještě nikdo netušil, jak to bude dál, že se rozpadne Rakousko-Uhersko, i když situace k tomu směřovala. V roce 1916 také umírá starý císař František Josef I. , jehož fotografii se skloněnou hlavou v dlaních dostávaly válečné vdovy a matky spolu s oznámením, že jejich drazí padli tak daleko, že ani za života těch pozůstalých nebylo asi možné dohledat hrob, pokud vůbec byl, a tak jim pro zapálení svíčky posloužily jen hroby symbolické.  V roce 1916 byl téměř rok do událostí v Rusku,  kde bolševici odstranili cara, ale pro velkou rozlohu Ruska bylo obtížné ovládnout situaci najednou a tady se zapojily do událostí  i naše legie. Téměř v každé naší rodině jsou předkové, tehdy muži, otcové, synové rodin, kteří se do první světové války zapojili, i když mnohdy nedobrovolně, protože bojovat "za císaře pána" nebylo zrovna pro Čechy atraktivní.  Mnozí z nich přešli na stranu legionářů a právě obec legionářská připravila akci, která u nás nemá obdoby. Již druhým rokem putuje Legiovlak po vlastech Českých a umožňuje návštěvníkům nahlédnout do života legionářů na Transsibiřské magistrále. Tento speciální vlak připomíná sté výročí boje československých legií za samostatný stát. Souprava historických vagonů, která vznikla za podpory Ministerstva obrany ČR a mnoha dalších institucí, projede do roku 2020 celou Českou republiku a zavítala už i krátce na Slovensko.

"V současnosti se Legiovlak skládá z třinácti (?) zrekonstruovaných vagonů, jakými se desetitisíce československých legionářů přepravovaly napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále v letech 1918-1920. Průjezd kolem světa domů do Československa si legionáři často museli vynutit tvrdým bojem s bolševiky a vlastní krví," prohlásila mluvčí Olomouckého kraje Kamila Navrátilová.  Tak zní oficiální vyjádření.
Tři vagony z tohoto legionářského vlaku renovovala firma z Olomouce
"Olomouci svou návštěvu již dlouho dlužíme, zdejší společnost ABmodel totiž renovovala tři z našich vagonů a to vagon štábní, zdravotní a krejčovský," říká Jiří Charfreitag, tajemník projektu Legie 100 a dodává: "Pokud vše vyjde, do Olomouce bychom mohli přijet i s posledním zrekonstruovaným vozem, kterým bude luxusní vagon pro ubytování důstojníků. Jeho rekonstrukce byla nesmírně náročná." Mohu říci, že my jsme do Olomouce zajeli a tento luxusní vagón jsme tam neviděli.
Tento vagon by  tedy měl  návštěvníkům demonstrovat, jak se ve vlaku žilo důstojníkům. Ti si tak budou moci porovnat rozdíl mezi luxusním důstojnickým vozem a takzvanými těpluškami pro řadové vojáky, kde bylo ubytováno až šestnáct mužů.
Legiovlak v Olomouci stál od 13. do 28. října 2016 a tématicky tak doplnil plánované oslavy vzniku Československa.
Posádka vagonu dokáže najít legionářské předky
Pokud bude některého z návštěvníků zajímat, zda měl mezi legionáři své předky, posádka vagonu Plukovní prodejna mu to zkusí dohledat. V databázi, která je díky návštěvníkům doplňovaná i o fotografie, dokumenty, vzpomínky i předměty z pozůstalostí je již na dva tisíce karet legionářů.
Historické vagony jsou zrekonstruované tak, aby co nejvěrněji přiblížily kočovný život vojáků. Legionáři museli být při svém životě "na trati" soběstační, takže takový vlak byly v podstatě kasárna na kolejích.
Kromě zmíněného důstojnického vozu byl  letos vlak rozšířen i o kinosál Osvětového odboru odbočky Československé národní rady na Rusi, ve kterém se  promítaly  dobové dokumenty a filmy.
Návštěvníci si tak dále mohli  prohlédnout ambulanci polní pošty, nejspolehlivější prostředek komunikace na celé tehdejší Sibiři, zdravotní vůz, kovářský vagon s obráběcí dílnou, krejčovský či štábní vůz.
Způsob boje legionářů pak přiblížil improvizovaný obrněný vůz, který je vyzbrojený dělem a kulomety, štábní vagon pro plánování operací, či plošinové vozy s materiálem včetně obrněného automobilu Austin.
Vlak se kromě Olomouce zastaví letos ještě v  Prostějově, Přerově a Zábřehu na Moravě. Připravené jsou i skupinové prohlídky, hlavně se počítá se školami. Na začátek dám video, které zvládne i ten, kdo se v historii moc neorientuje:

Pro zájemce byl  Legiovlak přístupný zdarma každý den, my jsme se tam také zajeli podívat a tady je leták, kde jsou uvedeny všechny potřebné informace. Dále přidávám fotky pořízené na nádraží v Olomouci.

Video představuje Legiovlak bez návštěvníků a je doplněn výkladem:

Na tomto delším videu je vše vidět podrobně z pohledu návštěvníka i s tou nádražní atmosférou:

Podle místa působení lze legie rozdělit na:

• československé legie v Rusku
• československé legie ve Francii
• československé legie v Itálii
•                           Rusko    Francie    Itálie        celkem
• legionáři          60 109   9 367       19 225    88 701
• ostatní              10 913    2 479        7 510      20 902
• ztráty                 4 120        560          725        5 405
  

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31. Kromě toho bojovali českoslovenští dobrovolníci i v dalších armádách, zejména asi 32 tisíc amerických krajanů ve francouzské a americké armádě.

                        Československé legie v Rusku

Boje na Ukrajině

Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly v boji proti rakousko-uherské armádě, zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích (ve dvou divizích o osmi pěších a dvou jízdních plucích, po Zborovu počínajíc 4. Prokopa Velikého na doplnění 1. divize a 5. plukem pražským T. G. Masaryka, již ve druhé divizi) a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval jako rezervu legií (základ 3. divize). Stávajícím velením ruské armády byl Masaryk považován za jejich nejvyššího velitele. Po Říjnové revoluci, ve které se vlády v Rusku chopili bolševici, rozhodlo vojenské vedení států Dohody, že začne legie přesouvat na západní frontu.

Píseň Karla Hašlera o bitvě u Zborova 2. 7. 1917:

V listopadu 1917 obsadila část 1. divize (3. pluk Krále Jiřího z Poděbrad) prakticky bez boje k potlačení bolševických nepokojů Kyjev, byla však odvolána, podle tehdejší instrukce Masarykovy "nevměšovat se do vnitřních ruských sporů". Při bojích před Kresčatikem však tehdy zahynul poručík Hrdina. Jako přítel všeho moderního založil Masaryk v legiích leteckou školu, z níž se po válce vyvinula Masarykova letecká liga. Letadla většinou nenesla bomby ani kulomety, měla jen ruční zbraně a byla používána při přesunu a boji zejména k průzkumným účelům. I tak přispěla při sibiřské anabázi československých legionářů k záchraně několika mostů (ty bolševiky vyhozené do povětří musely oddíly československých ženistů s přispěním i amerických specialistů rychle postavit znovu) a zejména až na jediný k záchraně čtyřicítky bajkalských železničních tunelů na transsibiřské magistrále (to, že bolševici podminovávají tunel č. 39, sice letadlo zjistilo, ale nemělo prostředky je od díla zkázy odehnat - zničený a zasypaný tunel zdržel postup druhé části legií do Vladivostoku o 14 dní).

Masaryk "opustil" svoje legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918 (odjezdem vlakem z Moskvy na transsibiřskou magistrálu), když předtím zajistil, aby se vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Velitelem druhé divize jmenoval ruského generála Petra N. Podhájeckého. Vydal se na strastiplnou cestu přes Sibiř lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku.

Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a Petljurovy pluky před nimi začaly ustupovat a prosily československé legionáře o pomoc.

Protože mír s bolševiky ještě nebyl uzavřen, došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější českoslovenští generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména pozdější generál Stanislav Čeček, který v bitvě u Bachmače Němce porazil a donutil je uzavřít s legionáři příměří, pro volný průjezd československých ešalonů (vojenských vlaků) bachmačským železničním uzlem.

V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná hanácká rota Colt z "Olomouckého" 6. pluku. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K československým dvěma obrněným vlakům přidali proti Němcům jeden broněvik (obrněný vlak).

Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly československé ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze.

3. března 1918 uzavřely v Brestu Litevském Ústřední mocnosti s bolševiky Brestlitevský mír.

V něm se Sověti mimo jiné zavázali nestrpět na svém území vojenské oddíly nepřátelské Ústředním mocnostem, což se týkalo i Československých legiií. Legie opustily Ukrajinu, jelikož ukrajinská vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou, avšak už v této době obsadil Ukrajinu bolševický velitel Muravjev. Legie se měly přes Archangelsk a Murmansk přepravit do Francie.

Odtud nakonec odpluly jen dva transporty (celkem okolo 2000 mužů po čtyřměsíčním čekání, mrznutí a hladovění, první transport vedený Ing. Otakarem Husákem odplul 15. října 1917) - přístavy zamrzly, nebyly lodě a na severu chyběly zásoby. Panovaly obavy, aby legie nepotkal osud Srbských legií, které byly odzbrojeny a zajaty, internovány do Kazaně a osvobozeny teprve s příchodem československých legionářů na Volhu. Ještě T. G. Masaryk změnil plán na odsun vojsk po magistrále a kolem světa na bojiště do Francie. Dánské jednotky se probojovaly na Krym, odkud se jim podařilo úspěšně odplout.

Penzenská dohoda uzavřená mezi bolševiky a národní radou 26. 3. 1918 zaručovala Legiím zásobování, průjezd Sibiří do Vladivostoku a odvoz do Francie. Výměnou za to Legie souhlasily s předáním všech těžkých zbraní a většiny kulometů a pušek, Legie také musely souhlasit s agitací čs. bolševiků pro vstup mužů z Legií do Rudé armády. Bolševici si totiž už od začátku roku 1918 uvědomovali, že jsou bezmocní vůči nárokům Německa. Ruskou armádu bolševici rozložili v roce 1917, bolševiků bylo málo a rudé gardy měly pár tisíc členů, v celém Rusku nebylo kromě 40 000 čs. legionářů významnější síly. Proto byli bolševici donuceni vyklidit Ukrajinu, uzavřít nevýhodný Brest-Litevský mír a proto také začali intenzívně agitovat v zajateckých táborech, aby do Rudé armády dostali dostatek vojáků. Rusové totiž do Rudé armády nevstupovali, a pokud ano, vyfasovali uniformu, vyzvedli žold a odešli domů.

Rozpory s Rudou armádou

Plány čs. bolševiků, že z Legií odejde do Rudé armády 15 000 mužů, byly mylné. Z Legií tak za dva měsíce agitování odešlo jen cca 150 mužů. Větší posily získala Čs. rudá armáda přímo ze zajateckých táborů. Rudá vláda na jaře 1918 zakázala České národní radě v táborech další agitaci a tu uskutečňovali pouze Čs. bolševici do svých jednotek. Neúspěch agitátory přiměl ke slovním útokům na Radu, Masaryka a vedení Legií, což legionáře rozzuřilo a vedlo k hádkám a stížnostem. Současně bolševici verbovali zajatce Ústředních mocností (Internacionalisty) do Rudé armády - obrovský vliv v místních sovětech a jednotkách Rudé armády získali Maďaři a Němci (na mnoha místech tvořili až 80% jednotek), nepřátelští vůči Čs. legiím. To bylo dalším zdrojem nedůvěry Čs. legií vůči bolševikům. Hlavním problémem ale bylo stálé porušování penzenské dohody ze strany bolševiků. Většinu vlaků bolševici nepustili dál, sliby nesplnili a neustálé kontroly a požadavky na odevzdání dalších a dalších zbraní ohrožovaly zajištění bezpečnosti vlaků, bolševici odmítali dodávat koupené potraviny a poslední kapkou byl nárůst přítomnosti ozbrojených Němců a Maďarů.

Začátkem května 1918 se situace zhoršila - Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska neodjedou a budou silou rozpuštěny a vojáci začleněni do Rudé armády, neposlušný zbytek bude pracovat v průmyslu.

Využil návrh Francouzů na odvoz části Legie z Archangelska pro rozdělení Sboru. Bolševici se 7. května neúspěšně pokusili zajmout nejbojovnějšího muže Legií, tehdy kapitána Radolu Gajdu (vyvázl díky tomu, že byl ozbrojen). 11. května bolševici obsadili kanceláře Čs. národní rady v Moskvě a zatkli Prokopa Maxu, 15. května se Rada dohodla s Trockým za cenu dalších ústupků, ale sliby Trockého opět nebyly splněny. Lev Davidovič Trockij jako vojenský komisař (ministr války) vydával rozkazy, ale jednal po dohodě s Leninem a vládou (Leninův rozkaz z 21. května nařizující rozpuštění Legií silou a další jeho osobní veřejná agitace proti legiím, při níž byl vážně postřelen eserkou Františkou Kaplanovou).

14. května došlo k Čeljabinskému incidentu

- maďarský voják z projíždějícího vlaku hodil těžký kus železa na čs. vojáky, přitom jednoho těžce zranil,  Češi vlak zastavili a v davové rvačce byl viník lynčován a zabit vojáky Legií, bolševici pak v odvetě zatkli 10 strážných, kteří přišli místnímu sovětu incident vysvětlit a zatkli také důstojníka, který přišel zjistit, proč se strážní nevrátili. Legionáři zareagovali rychle a obsadili klíčová místa města, odzbrojili místní jednotky rudých, vynutili si propuštění zajatců a získali tři tisíce pušek. Místní sovět ale nechali fungovat a spořádaně se vrátili do vlaku.

23. 5. se v Čeljabinsku na předběžných zasedáních sjezdu rozhodlo, že Legie se rozdělovat nebudou a cílem je Vladivostok, došlo i k dohodě s Čeljabinským sovětem o urovnání incidentu.

20. 5. 1918 začal první sjezd Čs. legií na Rusi, kde se zvolení zástupci vojáků rozhodli, že nebudou poslouchat rozkazy Rady, pokud budou v rozporu s odjezdem do Vladivostoku; přítomným členům rady nezbylo, než vůli vojáků podpořit. Pozdě večer 20. 5. dal Trockij zatknout předsedu Národní rady v Moskvě Prokopa Maxu a přinutil ho odeslat telegram s příkazem k odzbrojení Legií a vložením důvěry v bolševiky a Rudou armádu.

Odpovědí na tento rozkaz bylo oznámení Legií, že Rada, Maxa ani stávající vojenské velení Sboru (ruský generál Šokorov) už nejsou vedením Československého sboru, výkonnou moc převzal zvolený Provizorní výkonný výbor (velitelé pluků Gajda, Čeček, Vojcechovský, 4 členové Rady a 4 zvolení zástupci vojáků legií, předsedou zvolen Bohdan Pavlů). Čs. legie ale opět ujistily, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska a že s bolševiky budou spolupracovat na průjezdu do Vladivostoku. Trockij rozkázal rozpuštění nebo zničení Legií (není jasné, jestli byl Trockij tak rychle informován o dění na sjezdu 20. 5., nebo postupoval nezávisle), 25. 5. 1918 vypukly boje - bolševici zaútočili proti čs. vlaku na stanici Marianovka nedaleko města Omsk.

Transsibiřská magistrála

V noci začal protiútok Legií. Legionáři, dost často beze zbraní, zaútočili na kasárny a sklady bolševiků a po vyzbrojení převzali kontrolu nad klíčovými body Transsibiřské magistrály. Útoky nebyly zamířeny proti bolševickým sovětům, ty ale většinou uprchly. Začaly tvrdé boje obzvlášť s Němci a Maďary, tvořícími většinu Rudé armády. Trockij využil dokonce Spojence, aby zpomalili nástup Čechů a umožnili Rudým mobilizovat a Legie rozdrtit. Boje byly kruté, čs. vojáci zajaté bolševiky rozdělovali - Rusy obvykle propouštěli, Maďary, Němce a čs. bolševiky, kteří proti Legiím bojovali, obvykle popravili. Ti, kteří byli zajati bez boje, byli drženi ve vězení do odjezdu Legií z daného místa a pak byli propuštěni. Vzhledem k Ženevským konvencím bylo střílení zajatců zločinem, ale v květnu 1918 měli za sebou čs. legionáři spoustu bojů, kdy se k nim protivník choval stejně (zavraždění plukovníka Ušakova na magistrále), a byli svědky mnoha zločinů bolševiků, Maďarů a Němců proti bezbrannému ruskému civilnímu obyvatelstvu. Čs. legionáři při své sibiřské anabázi aktivně používali pancéřové vlaky (např. vlak Orlík).

Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí odevzdáváním zbraní a výše zmíněným Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží, např. střetnutí po napadení štábního vlaku u Zlatoustu, u Marianovky, u Mariinska, dobytí Uljanovsku, bitva u Lipjag, u Beznčuku, obléhání Irkutsku, bitva o Murino a Perm, které byly vždy vítězné a trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920).

Československé legie dobyly 30. května 1918 Penzu a Syzraň, 8. června Samaru, 23. června město Ufa, 25. července Jekatěrinburg a 6. srpna (společně s bílými) Kazaň.

V Kazani převzali českoslovenští legionáři zlatý ruský státní poklad obrovské hodnoty. V Ufě byla vytvořená Ruská provizorní vláda a nejvyšším velitelem bílých byl jmenován admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak.

Poklad později předali Kolčakovi (který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk). Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou.

Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města Sibiře i Jekatěrinburg, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim tam již zachránit ze zajetí nepodařilo,

17. července 1918 v Jekatěrinburgu, v domě, který zkonfiskovali obchodníkovi Ipatijevovi, zavraždili bolševici carskou rodinu a jejich personál -- bývalého cara Mikuláše II., jeho manželku carevnu Alexandru a pět jejich dětí: dvaadvacetiletou Olgu, dvacetiletou Taťánu, osmnáctiletou Marii, šestnáctiletou Anastázii a následníka trůnu, careviče Alexeje, jemuž bylo teprve čtrnáct let. S nimi byli zavražděni komorná Demidová, lékař Dr. Botkin, komorník cara a kuchař. Vražda byla provedena na příkaz V. I. Lenina, Trockého a Sverdlova - nejvyšších představitelů bolševického Ruska.

Takže necelý týden před příchodem československých legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých z Kremlu.

Operace se rozšířily i mimo oblast transsibiřské magistrály, došlo k dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, přes vojenský odpor bolševiků.

Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za Bajkal.

Bitva na Bajkalském jezeře je popsána zde:

Gajdovi muži po šesti týdnech nelítostných bojů s Němci dokázali obsadit 39 ze 40 tunelů v okolí Bajkalu dřív, než je bolševici stihli vyhodit do vzduchu (podminovávali je v dubnu němečtí inženýři vedení bolševiky, což legionáři nevěřícně sledovali). Tím byla magistrála udržena průjezdná, klíčový faktor propojení všech jednotek Čs. sboru rozmístěných od Penzy a Volhy až po Vladivostok v délce 8000 km.

O vzniku Československa se legionáři dozvěděli se zpožděním několika týdnů.

Návrat legionářů domů z Ruska ukazuje video:

Bolševici z Vladivostoku neměli s legionáři žádné problémy a až po vypuknutí bojů Legie převzaly kontrolu nad Vladivostokem. Z Vladivostoku se na spojeneckých lodích i na prvních československých, které zakoupil TECHOD (technické oddělení legií) v Japonsku (první československá loď Legie), dopravily do Československa. Jak to bylo s lodí Legie?

Ředitel pražské Legiobanky Šíp se s majorem Holubem (námořní důstojník) spojili s japonskou firmou Uchida, která byla majitelem Tajkaj Maru. Obchodní cestu s majorem Holubem podnikli ještě inženýři Hulín a Parfus. Později do Japonska přijel i Šíp dokončit formální stránky obchodu. Centrokomise loď poté zakoupila za 40 milionů tehdejších korun. Tajkaj Maru měla za sebou do té doby pouze 1 plavbu. První plavbu pod čsl. vlajkou "Tajkaj Maru" tedy již "Legie" zahájila ve Vladivostoku 24. 8. 1920. Pod českou vlajkou ale pluly již dříve, od roku 1918, pomocné parníky v přístavu Vladivostok (Smělčák, Blaník, Upocený aj.) což bylo realizováno i přes protesty spojenců, že česká vlajka není v lodním rejstříku. Této "flotile" velel kapitán Hégr. První posádku Legie tvořili 3 čeští námořní důstojníci: major Holub, poručík Béba a nadporučík Furvirth (všichni 3 přijeli do Vladivostoku z Evropy), mužstvo bylo vybráno z námořního oddílu pracujícího na přístavních lodích ve Vladivostoku a specialisté pocházeli z různých částí čsl. armády v Rusku. Na místě prvního a druhého inženýra pracovali Rusové a také na místech telegrafistů, jelikož měli vyžadovanou licenci. Loď Legie z bezpečnostních důvodů byla vypravena z Vladivostoku současně s americkou lodí President Grant. Vezla většinou materiál - cargo, ale také koně, automobil, psy a 2 medvědy.

• 18.8. 1933 Legii koupil řecký rejdař Pateras. Přejmenoval ji podle své ženy na Lilly.
• 9. 3. 1942 při cestě z Belfastu do Halifaxu zasáhlo loď torpédo německé ponorky a byla potopena

Pohřebiště čs. legionářů ve Vladivostoku zde:

Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly podstatnou část Sibiře - konkrétně oblast okolo jižního Uralu - a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, jejíž velení podléhalo Francii, nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři byl generál Maurice Janin, jenž vydal i rozhodnutí k ochraně Kolčakova vlaku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické, (převážně se v pomoci legiím angažovala americká YMCA, Japonci a asi 10 000 Angličanů, Francouzů a Číňanů) a z plánované intervence sešlo. Japonci pomohli Čechům a Slovákům při obsazování železničních uzlů nad Vladivostokem a při bojích na Ussuri i dobytí Chabarovska. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií dvěma cestami: z Vladivostoku lodí do Ameriky, vlakem přes kontinent a lodí dále do Evropy, či jižní cestou přes Japonsko, Hong Kong, Cejlon, Suezský průplav do italského Terstu, velké americké, původně německé lodi President Grant a Amerika urychlily evakuaci. Posledním transportem byla americká loď Heffron 2. září 1920. Někteří českoslovenští legionáři umírali ještě při námořním přesunu a spočívají na dně Indického a Tichého oceánu.

Evakuace

Celkem bylo z Vladivostoku vypraveno 36 transportů. Spojenci poskytli 21 lodí. 12 lodí najala Centrokomise. Odvezeno bylo 9 683 lidí pro náklad: 2 japonské a 1 ruská. Pro převoz lidí: nákup či pronájem převážně v Japonsku (7), v Číně (1) a v Rusku (1). První loď vypravená Centrokomisí byla japonská "Liverpool-Maru". Vyplula 8. 7. 1919. Pravidelný odvoz legionářů i částečně s invalidy byl transport 1. pluku 9. 12. 1919 na "Jonan Maru" Poslední s lidmi: "Nižni Novgorod" 13. 2. 1920. Poslední loď s nákladem byla "Schunko-Maru" odplula z Vladivostoku 14. 5. 1920. 2 lodě poskytl americký červený kříž. 12 lodí USA. Lodě "President Grant" a "Heffron" prodělaly celou či částečnou cestu dvakrát. 9 lodí Velká Británie. 1. loď, která odvezla první sibiřské legionáře z Vladivostoku byla italská Roma 15. 1. 1919 a poslední "Heffron" 2. září 1920. První lodě pluly do Neapole a Marseille. Další Panamou, jiné do severní Ameriky, jiné do Kanady s konečným přístavem Hamburk. Celá evakuace trvala 1 rok a 8 měsíců.

Směr plavby vojenských transportů (včetně těch s invalidy) byl dvojí: buď okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů do italského Terstu, nebo okolo Japonska, přes Tichý oceán a dále přes Ameriku, a to buď Panamským průplavem, nebo železnicí z Vancouveru přes celou Kanadu nebo ze San Franciska přes Spojené státy k Atlantskému oceánu. Poté následoval transport do některého z přístavů ve Francii, Itálii nebo Německu. Většinou transporty volily první cestu. Lodě byly na počátku používány nákladní, které neposkytovaly příliš mnoho pohodlí, později se jednalo již o civilní lodě, které patřily původně Německu. Pod novou československou vlajkou plula pouze loď Legie.

Doc. PhDr. Tomáše Pavlicu jsem osobně znala, dávám tedy jeho seriál o legiích:

Co říci na konec

V Československu (1918-1938) byl pak odkaz legií brán velmi vážně. V roce 1921 došlo k exhumaci popravených italských legionářů a konal se celodenní slavnostní pohřeb, kterého se pro nemoc prezident T. G. Masaryk neúčastnil (je znám však jeho projev "Nejste mrtvi" k 21. červnu 1921). Ostatky byly uloženy na II. obecním hřbitově na Olšanech do tvaru půlkruhu. Vznikaly mnohé spolky a organizace, které různým způsobem propagovaly myšlenky legií. Legionáři byli ve společnosti během války i po vzniku republiky vnímáni pozitivně. V případě zajetí je totiž za vlastizradu čekal trest smrti a byli nasazování především v Itálii a Francii do prvních linií. Legionáři byli popravováni oběšením, později se Rakousku nedostávalo katů, byli proto stříleni a poté teprve pověšeni na strom. V Rusku byli zpočátku pro svoji dobrou znalost němčiny a lehkému porozumění slovanským jazykům používání k výzvědným úkolům. Katolická církev vydala po válce prohlášení, že legionáři se neprovinili proti přísaze, kterou složili Rakousku, jelikož přísaha byla jim vnucena a vynucená přísaha nemá žádné platnosti. V Československu, ale i mezi Čechy a Slováky v USA, zaznívaly i opačné tóny dehonestace, ta pocházela i od německého obyvatelstva, monarchistů atd.

S působením v legiích na ruském území je spojeno jméno našeho spisovatele Jaroslava Haška. Spisovatel Jaroslav Hašek, bohém, anarchista, člen Československých legií, člen strany sociálně demokratické dělnické a později na straně bolševiků, se po návratu do Prahy vrátil ke svému bohémskému způsobu života a věnoval se spisovatelství. Dobrý voják Švejk je československá protiválečná filmová komedie, kterou roku 1956 natočil režisér Karel Steklý. Byla natočena podle slavného románu Osudy dobrého vojáka Švejka spisovatele Jaroslava Haška a byla nominovaná roku 1957 na Křišťálový glóbus. Film pokračuje snímkem Poslušně hlásím z roku 1957.