Olomouc

15. 10. 2016

Ve východní části Moravy se rozkládá město svobodné, jedinečné a vzácné, Olomouc neboli Juliomontium, hlavní město celého markrabství" 

                                                                            - Tomáš Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus, 1677

Olomouc je největší město ležící na řece Moravě. Rozkládá se v Hornomoravském úvalu v nivě řeky Moravy při soutoku s Bystřicí zleva ve východní části města a Mlýnským potokem zprava v jižní části města. Obklopena je úrodnou krajinou Hané.

Město používalo už od 13. století ve svém znaku i na pečetích moravské šachované orlice.

Rozdílem byl jen červený jazyk orlice, moravská má zlatý. Po roce 1558 se začínají objevovat v rozích majuskulní písmena SPQO, což znamená "Senatus PopulusQue Olomuncesis" (senát a lid olomoucký), jako odkaz na zkratku římské říše SPQR. V roce 1758 znak polepšila císařovna Marie Terezie přidáním babenberského štítku na prsa orlice, který byl na památku neúspěšného obléhání Prusy ovinut zlatým řetězem a na kterém bylo uvedeno FMT (iniciály císařů Františka I. a právě Marie Terezie).

Po roce 1918 byly tyto iniciály odstraněny a k žádosti města došlo roku 1934 k úplnému návratu k prosté šachované orlici. Roku 1993 se písmena SPQO vrátila.

• V roce 1919 připojením okolních obcí vzniká Velká Olomouc.

Pojďme se nejdříve projít městem:

Kdybychom se zeptali, co se při tom názvu někomu vybaví, odpovědi by byly asi různé. Někdo by řekl, Olomouc - to je přece orloj.

Hodně lidí, hlavně záhradkáři nebo milovníci květin by sborově řekli - to je Flora.

Znalci vojenské historie by hned viděli ty vojenské pevnosti, které hned tak nějaké město nemá. Studenti nebo jejich rodiče by jmenovali Univerzitu Palackého, která už vychovala nespočet odborníků různých oborů, kromě technických. Lidé, kteří tíhnou k víře by řekli - ano, Olomouc je sídlem diecéze a další by se přidali - je tam přece Arcidiecézní muzeum.

Lidé zaměřeni na historii naší státnosti by okamžitě reagovali - ano, Olomouc to je konec našich Přemyslovců, však právě tam byly ukončeny snahy Václava III. urovnat poměry a chudák, ani do toho Polska nedojel.

Jsou lidé, kteří mají toto město spojeno s nějakým osobním zážitkem - mohla to být jejich schůzka u některé z kašen, kterými se toto město pyšní.

Někdo si vypil dobrou kávu ve vyhlášené kavárně U Mahlera, někdo ochutnal nějakou specialitu z olomouckých tvarůžků a když zavře oči, ještě pořád cítí tu pronikavou vůni, která nezapře tu světoznámou vesnici Loštice, provoněnou tvarůžkami.

Nadělala jsem vám chutě, že? Můžete se o nich dočíst více:

Děti by asi  vzpomněly zoologickou zahradu na Sv. Kopečku, kde se mimo jiné specializují na chov žiraf.

No a já? Také jsem uvažovala, co se mi vybaví jako první. Asi to bude ten světoznámý sloup na Horním náměstí, zapsaný jako památka UNESCO.

Kolikrát jsem ho viděla a vždy mohu na něm oči nechat, když stojím v jeho blízkosti, hledím vzhůru a moje oči hledají tu zlatou kouličku v té věži nahoře. V posledních letech se nezapomenu podívat, jestli "je otevřeno" a pokud je, jdu za jeptiškou. Abyste rozuměli, já jinak s jeptiškami nekamarádím, ale v tomto případě jsem vždy ráda, když tam je a jdu si poslechnout její výklad o historii tohoto sloupu.

Jak je to s vámi, když přijedete do této hanácké metropole? Pokud přijíždíte vlakem, vjezd do města signalizuje nepřehlédnutelná moderní výšková budova naproti nádraží.

Ano, ta vysoká budova představuje regionální centrum, zde o něm více:

Mimochodem to nádraží je nově zrekonstruováno a je zmodernizováno. Projdete dlouhým podchodem a vyjedete do haly, kde nahoře návštěvníky vítá freska, zobrazující průvod mužů a žen v hanáckých krojích.

Pod velkým sgrafitem (310 m²) s hanáckými motivy se zde nachází nápis: "Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí." Toto sgrafito z roku 1960 je dílem šternberského umělce Wilhelma Zlamala. Autorem uvedeného citátu byl básník a ředitel olomouckého rozhlasu Alois Rečka.

Pokud se dáte do řeči s rodilými Olomoučanem, vaše ucho zaregistruje ten příznačný hanácký přízvuk.

Kdysi se o hanácích nelichotivě tvrdilo, že Hanák je pomalé a hlópé... ale já si to vůbec nemyslím. Město prozrazuje něco úplně jiného. My jsme si to namířili nejdříve do centra, po pár stanicích tramvají jsme vystoupili U sv. Mořice.

Kostel Sv. Mořice

Je to proslulý kostel, který je výjimkou, protože umožňuje vystoupat za menší poplatek na věž kostela, a to nejen v den nočních prohlídek kostelů. Pokud se vám chce po tom úzkém kamenném schodišti jít nahoru, otevře se před vámi Olomouc jako na dlani.

Můžete se rozhlížet do všech stran a fotit, co hrdlo ráčí. Tady na věži opravdu zákaz focení nehrozí. Možná i proto, že ten, kdo by vám v tom chtěl bránit, by se sápal za vámi s jazykem na vestě a nahoře by sotva popadal dech. Ale to jsem se nechala unést a popustila uzdu své fantazii po těch mnoha zákazech focení. ...

My si prohlídku tohoto zajímavého kostela nemůžeme nechat ujít.

Je to významná gotická stavba, která má dvě nesymetrické věže a bohatě klenuté trámové trojlodí. Pokud je stavba gotická, očekáváme typické znaky gotického slohu. Je to hlavně lomený oblouk, žebrová klenba na stropě, stavba by měla být vysoká a vnitřek působí štíhlým dojmem. To všechno tam najdeme. V polovině 19. století byl pořízen nový historizující mobiliář, v letech 1869-1908 kostel prošel regotizací. Hlavní oltář zdobí novogotická oltářní archa z poloviny 19. století.

První zmínka o kostele je z roku 1257, jižní věž pochází z roku 1403, stavba severní věže byly zahájena asi v roce 1412.

V roce 1572 byla postavena renesanční Edelmannova hrobka.

Roku 1725 byla při kostele vystavěna Loretánská kaple za finančního přispění hraběnky Kateřiny Beckertové a její dcery Mariany, provdané za barona Josefa Petráše. Kaple byla přistavěna k severní straně trojlodní haly. Při regotizaci kostela bylo odstraněno barokní členění vnějších stěn Lorety, sanktusník a závěrová střešní valba. Donátorky Loretánské kaple jsou pod kaplí pohřbeny.

V kostele jsou instalovány 7. největší varhany ve střední Evropě. Jejich stavba byla zahájena počátkem 30. let 18. století, do provozu byly uvedeny roku 1745. Varhany postavil mistr Michael Engler. Manuálů je tam 5, rejstříků je 135.

Kostel patří do farnosti svatého Mořice. To by nás asi neudivilo, ale co je zajímavé, chrám a jeho bezprostřední okolí patří k nejdéle osídleným místům ve městě. Tady už ucho milovníka historie jistě zbystří.

V místě mořického kostela bývala dříve řemeslnicko-kupecká česká (slovanská) osada, blízká ulice se ostatně až do počátku 20. století jmenovala Česká (dnešní ulice 8. května). Nynější název ulice souvisí s datem osvobození Olomouce vojsky Rudé armády 8. května 1945. V Olomouci si tyto události připomínají ve fortových opevněních:

Tato lokalita byla tedy v minulosti křižovatkou obchodních cest, fungovalo zde tržiště a tak zdejší nejstarší svatyně plnila zřejmě roli "trhového kostela". Pro tehdejší lidi to bylo moderním jazykem - dva v jednom. Právo tržní umožňovalo lidem prodávat i nakupovat na trzích, které se konaly pravidelně a tak do těchto míst směřovalo hodně lidí. Ti po splnění svých obchodních zájmů se mohli hned zastavit v kostele, vždyť v době středověku byl člověk vychováván ke zbožnosti a tak zde hledal i podporu pro svůj ne zrovna lehký život. Archeologický průzkum v sousední ulici Pekařské prokázal souvislé osídlení od příchodu Slovanů na přelomu 5. a 6. století. Do poloviny 13. století byla osada z vůle panovníka právně scelena s královským městem. To je další důležitá informace, protože města královská měla nejen více práv, ale z vůle panovníka sem směřovaly peníze na stavbu a rozšiřování města. Farní kostel svatého Mořice pak plnil roli hlavního městského chrámu, zatímco katedrála svatého Václava byla metropolitním biskupským chrámem.

Kristus na hoře Olivetské, 30. léta 15. století

Kristus na hoře Olivetské, 30. léta 15. století pískovec; výška - Kristus: 126 cm, sv. Jan: 85 cm, sv. Petr: 87 cm, sv. Jakub: 72 cm

Sousoší Krista na hoře Olivetské je skutečným klenotem, je to pozdně gotické sousoší z poloviny 15. století, umístěné v interiéru kostela. Patří k nejvýznamnějším sochařským dílům evropské pozdní gotiky, bylo původně určeno nejspíš pro ohradní zeď nebo hřbitovní kapli olomouckého kostela sv. Mořice. Ve 30. letech 15. století jej vytesal neznámý středoevropský či pražský sochař. Při restaurování v roce 1998 bylo zjištěno, že sousoší, zhotovené z mladějovského pískovce, bylo původně polychromováno v harmonickém souzvuku červené, modré, zelené a bílé podle přetrvávající tradice krásného slohu konce 14. století. Tento poznatek přispěl k nečekaně ranému datování tohoto díla. Jako případný objednavatel přichází v úvahu svatomořický farář a od roku 1430 olomoucký biskup Kuneš ze Zvole. Dojímavá tvář modlícího se Krista s očima obrácenýma k nebesům spolu se zdůrazněním nahých kolen, klečících na kamenitém povrchu, odráží vliv nového nizozemského realismu. S ním souvisí také vznešená mohutnost ostatních postav skupiny, zahalených do členitých draperií. Je možné, že olomoucké sousoší je z hlediska zobrazeného námětu vůbec nejstarším evropským příkladem monumentálního sochařského zpracování výjevu představujícího Krista na hoře Olivetské.

V roce 1985 bylo sousoší Kristus na hoře Olivetské přeneseno z jižní strany kostela do interiéru, v roce 2007 - v rámci oslav 750. výročí první zmínky o kostele je při jižní zdi kostela na původní místo osazena kopie sousoší Olivetské hory, nejcennější památky gotického sochařství v Olomouci. Sousoší sestávající ze čtyř samostatných soch - sedících apoštolů Petra, Jana a Jakuba a modlícího se Krista.

Během květinové výstava Flora Olomouc jsou všechny kostely vyzdobeny květinami, na fotografii je výzdoba z chrámu sv. Mořice:

Důležitý je poznatek, kdo byl Sv. Mořic, kterému byl olomoucký chrám zasvěcen.

Svatý Mořic (latinsky Mauritius, německy Moritz, francouzsky Maurice) (3. století Egypt - +287 Agaunum, dnes Saint-Maurice, Švýcarsko) je starověký světec a mučedník.

Narodil se ve 3. století v Egyptě a byl velitelem římské tzv. Thébské legie. Tato legie byla oddílem křesťanů naverbovaných v okolí egyptských Théb římským císařem Maximiánem. Jeho jednotky se měly účastnit tažení v Galii v letech 286 - 287 po Kr. a zde se podílet na potlačování vzpoury proti císaři.

Nedaleko Ženevského jezera dostali křesťané rozkaz obětovat pohanským bohům, jak bylo před bitvou v římském vojsku zvykem, avšak Thébská legie tento rituál odmítla vykonat a stáhla se do Agauna (dnešní St. Maurice ve Wallisu ve Švýcarsku), přesto však zůstali dál poslušni rozkazům císaře. Maximián dal za trest legii zdecimovat. Legionáři, povzbuzeni Mořicem, však dál odmítali účastnit se pohanského rituálu, a tak decimování pokračovalo, až byla celá Thébská legie, včetně Mořice, pobita do posledního muže.

Decimace (latinsky decimatio) byla forma vojenského vynucování disciplíny v římské armádě a zároveň nejtvrdším trestem v legii. K decimaci se přistupovalo v případě výjimečně velkého provinění (vzpoura nebo zvlášť ostudná zbabělost - vojsko se mělo propříště bát velitele víc než nepřítele). Latinské slovo decimatio je odvozeno z lat. decimus - desátý. Decimatio pak volně přeloženo znamená "odstranění každého desátého".

Legie vybraná k potrestání decimací byla rozdělena do skupin po deseti, každá skupina dostala losy, voják, na kterého padl los, byl popraven svými spolubojovníky, často ukamenováním či ubitím. Zbývající vojáci dostali příděl horšího ječmene namísto pšenice a byli nuceni za trest přenocovat mimo tábor. Kvůli tomu, že významně oslabovala sílu armády, však byla decimace používána zřídka.

Existence této události i sv. Mořice je některými historiky zpochybňována - zejména na základě toho, že v dané době se již decimace neprovozovala a že neexistují důkazy, že by se Maximiánus nějak výrazněji podílel na pronásledování křesťanů, které v té době zuřilo ve východní části říše. V letech 1944-1949 proběhly ve Svatém Mořici vykopávky, které potvrdily reálný podklad legendy, počet zde umučených křesťanů se dnes odhaduje až na šest tisíc.

Na místě umučení byl v 6. století postaven klášter, který roku 1128 přijal augustiniánskou řeholi a přetrval zde dodnes. Klášter není podřízen žádnému biskupství a jeho opati mají od roku 1840 titulární hodnost biskupa betlémského.

Ostatky sv. Mořice jsou uloženy v opatství St. Maurice ve Valais, část také v Trevíru, Turíně a Briegu.

Svatý Mořic je jedním z nejuctívanějších svatých z období římské říše. Bývá zobrazován jako mouřenín (černoch), ale i jako běloch (tak na oltářním obraze v kostele sv. Mořice v Kroměříži) ve zbroji či s rudým křížem (tyto atributy se mohou, ale nemusejí vyskytovat spolu) na bílém koni a úcta k němu je typická pro severní Itálii a Porýní. Vyskytuje se nejen na obrazech v jemu zasvěcených kostelích, ale též na znaku některých sídel, mimo jiné i proslulého lyžařského střediska St. Moritz. Z úcty k tomuto světci po něm bylo roku 1003 přejmenováno městečko Saint-Maurice ve švýcarském kantonu Valais, které v době, kdy zde zemřel, neslo římský název Agaunum.

Svatý Mořic je patronem vojáků, obchodníků, umyvačů, barvířů, tkalců, kloboučníků, malířů skla, zbrojířů, nožířů, soukeníků, koní a vinných keřů. Pomocník proti dně, nemocem uší a posedlosti.

Církev si památku svatého Mořice a jeho druhů připomíná 22. září.

Od kostela sv. Mořice jsme směřovali na Horní náměstí, prošli jsme kolem známého sloupu, Moravského divadla, prohlédli jsme si kašnu a směřovali k Terezské bráně.

Terezská brána - příklad barokního opevnění

Uplynulo přesně sto let a Olomouc se znovu stává terčem obléhatelů, tentokrát dochází k okupaci města pruskou armádou v letech 1741-1742  v rámci války o rakouské dědictví po nástupu Marie Terezie na trůn.

Problémy trvaly dlouho - Olomouc se ubránila i druhému pruskému obléhání, královna Marie Terezie povýšila 16 měšťanů do šlechtického stavu, vyplatila městu odškodnění, polepšila městský znak a udělila Olomouci právo používat titul Královské hlavní město Olomouc.

Bývá označována také jako "císařovna Marie Terezie", ale jako žena se nikdy nemohla stát vládnoucí císařovnou Svaté říše římské. Císařem byl 13. září 1745 zvolen její manžel František I. Štěpán Lotrinský, čímž se stala císařskou manželkou. Marie Terezie nezůstala jen dcerou císaře a císařovnou, ale stala se i matkou dvou císařů, Josefa II. a Leopolda II.

Jak již bylo uvedeno, pruské vojsko vtrhlo na území Zemí Koruny české, což byla tehdy součást Habsburské monarchie. Budovaly se pevnosti a olomoucká pevnost je jednou z nich. Přímo ve městě najdeme zbytky hradeb i Terezskou bránu.

Terezská brána stojící osamoceně na Palachově náměstí je pozůstatkem barokního opevnění z jeho zdokonalovací fáze ve druhé polovině 18. století. Samotná brána byla vystavěna v letech 1752-1753 a její koncepce vychází z antického triumfálního oblouku. Cihlová stavba má z pohledu od náměstí bohatou kamenickou výzdobu.

Terezská brána byla postavena uprostřed přímé hradební linie, v místech nedaleko již zmíněných bran - středověké Střední brány, stojící na konci bývalé Terezské ulice (dnes Pavelčákovy ulice), a u Dolní brány, nacházející se na konci Dolní ulice (dnes Lafayetovy) při Kamenném mlýně. Obě tyto brány byly každá samostatně chráněny nově vybudovanými pětiúhelníkovými bastiony.

Terezská brána, unikátní památka tohoto druhu ve střední Evropě, má tři vstupní otvory. Uprostřed to byl hlavní vjezd pro povozy. Boční malé vstupy sloužily pro pěší a vojenskou stráž a navíc se zde nacházela i takzvaná "sirná studna" pro okamžité použití při přepadení. Bohatá výzdoba průčelí z pískovce se symbolikou vojenské zbroje a trofejí je doplněna nápisem (ve směru do parku) umístěným ve vlysu pod římsou, který je proveden z kovových písmen a zní: MDCCLIII - M. THERESIA - D.G.R.I.G.H.B.R.

Průčelí brány v pohledu od bývalého Passingerova mlýna bylo jednodušší. Je zdůrazněno jen pásovou bosáží a římsami. Uprostřed vstupního oblouku se nachází široký klenák a ve vlysu mohutné konzoly, podpírající hlavní římsu brány. Nad římsou bočních otvorů jsou otvory, takzvaná volská oka, provedená z tesaných kamenů. Brána je vystavěna, stejně jako ostatní hradby, ze smíšeného zdiva, z cihel a lomového kamene, jen konstrukce a architektura vchodů jsou z tesaných pískovcových kvádrů a režného cihelného zdiva. Uvnitř byla brána rozdělena na tři nezávislé průchodní úseky, které však nebyly vzájemně spojeny. Na vrcholu brány, tvořeného jílovou hmotou a travními drny, se nacházely otevřené střílny. K nim vedlo ze strany města schodiště, ohraničené kamennými pilíři, skryté však důmyslně pohledu zvenčí. V prodloužené ose vjezdu brány směrem k městu existovalo přemostění přes dnes již neexistující Mlýnský potok. Dále vedl od Terezské brány do prostoru průčelí dlouhý dřevěný most přes hradební příkop a přes snížený terén, a to asi v délce 75 metrů. Most byl obklopen systémem příkopů, které se mohly v případě potřeby zatopit vodou.

Z dobových pramenů víme, že císařskému dvoru ve Vídni velmi záleželo na stavu a obranyschopnosti olomoucké pevnosti. Císařovna Marie Terezie velmi pečlivě sledovala, jak pokračuje její stavba a při návštěvě města v roce 1748, byla obeznámena se stavem stavebních prací. Podruhé byla se stavem budování olomoucké pevnosti seznámena v roce 1754.

Terezská brána byla tedy do současnosti zachována a zůstala stát na původním místě svého vzniku, a to tak, jak ji navrhl umístit projektant olomoucké barokní pevnosti ing. Rochepine. Byly však zbourány hradby po obou stranách brány. Jejich fragmenty jsou na zdivu brány doposud patrné. Západně od strany brány byl zřízen parčík, který byl v období 30. let 20. století doplněn dlážděným chodníkem pro chodce. Od roku 1943, kdy byl branou vyprojektován podélný průchod, je Terezská brána součástí komunikace pro pěší. Terezská brána je vzácná ukázka zachovalé olomoucké tereziánské vojenské barokní pevnostní architektury a je chráněna státem jako památkový objekt městské památkové rezervace Olomouc.

Olomoucký dóm

Kdo si naivně myslí, že Václavské náměstí je jenom v Praze, tak se dost mýlí, neboť v Olomouci jedno takové také je. Co do velikosti se nemůže určitě s pražským vůbec srovnávat, je to takový malý plácek, který moc náměstí nepřipomíná, ale celý je obklopený historií. Vchází  se na něj  Dómskou ulicí, no spíše uličkou. Hlavní  dominantou náměstíčka je katedrála svatého Václava (zřejmě proto je toto návrší nazýváno Svatováclavským). Toto návrší patří k nejstarším trvale osídleným lokalitám střední Evropy – z doby mladšího paleolitu pocházejí nalezené kamenné nástroje. Z doby neolitu, což je asi 6 000 let př. n. l. pocházejí nálezy kultury lidu s lineární keramikou. Na konci 7. století vzniká opevněné slovanské hradiště (nejstarší v České republice) na předměstích Povel a Nové Sady (1,5 km jižně od současného historického centra).

Někdejší Přemyslovský hrad v Olomouci, jehož pozůstatky a různé dobové přestavby leží právě v těchto místech,  je svým významem srovnatelný v rámci českých zemí pouze s Pražským hradem. Místo bylo dějištěm mnoha pamětihodných historických událostí, kdo jiný by se než Olomouc  mohla  "pochlubit" místem, kde před sedmi sty lety zavraždili posledního Přemyslovce českého krále Václava III.

Katedrála svatého Václava (Dóm svatého Václava, metropolitní katedrála svatého Václava) se nachází na Moravě na Václavském náměstí v Olomouci. Původně je starší, jde o domovskou katedrálu Olomoucké římskokatolické arcidiecéze, která může být považována za jeden z nejkrásnějších příkladů novogotické architektury v Českých zemích. Katedrála sv. Václava se svým dvouvěžovým průčelím patří neodmyslitelně k panoramatu města. Třetí, jižní věž, vysoká přesně 100,65 metrů, je nejvyšší kostelní věží na Moravě (a druhou nejvyšší v ČR). Halové trojlodí kostela vychází z původní středověké dispozice.
Katedrála je kostel, v němž sídelní diecézní biskup vykonává svou službu učitele (má tam svou "katedru"), kněze a duchovního pastýře. V Olomouci se katedrála nazývá jednoduše dóm. Důležité rozměry jsou: Délka katedrály je 74 m, šířka presbytáře 17,5 m, výška presbytáře 23 m, výška lodě 17 m, výška hlavní věže 100,65 m, výška předních věží 68 m, výška oken v presbytáři 11 m.

Stavbu katedrály zahájil olomoucký údělný kníže Svatopluk v letech 1104-1107. Pokračoval v ní jeho syn Václav, který stavbu před svou smrtí předal biskupovi Jindřichu Zdíkovi. Byl to prý syn kronikáře Kosmy. Ještě nedokončená stavba byla vysvěcena v roce 1131. V roce 1141 byla dokončena a stala se biskupským kostelem. Patří mezi skvosty středoevropské středověké architektury. Náměstí bylo pojmenováno roku 1929 na památku tisícího výročí úmrtí sv. Václava.

Patří do Moravské církevní provincie.

Na novogotickém oltáři upoutají čtyři raně renesanční plastiky zakoupené z římského kostela Santa Maria Maggiore.

Zde je možno prohlédnout si exteriér této katedrály:

Po požáru roku 1204 a pak roku 1266 na popud olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku byla přestavěna v nákladném gotickém stylu a stavba byla doplněna náročnou sochařskou výzdobou.

V sousedním domě bývalého olomouckého děkanství byl 4. srpna roku 1306 zavražděn český král Václav III. jako poslední z rodu Přemyslovců.

Pohřben byl v kryptě kostela, ovšem roku 1326 dala jeho sestra královna Eliška Přemyslovna ostatky převézt do Zbraslavského kláštera.

Roku 1469 prohlásila v kostele část českých a moravských pánů uherského krále Matyáše Korvína českým králem.

Presbytář pochází z let 1617-1618. Chrámová loď je od zvýšeného presbytáře oddělena vysokou mříží a je vyzdobena dvěma náhrobníky: dvou přemyslovských knížat Vladimíra a Břetislava, jejichž ostatky sem byly přeneseny z kláštera Hradiska, a biskupa Marka Kühna od norimberského kovolijce Hanse Straubingera.

Roku 1803 po úderu blesku shořely všechny tři věže v průčelí katedrály. Místo nich byla vybudována jediná středová věž nad společnou římsou shořelých věží.

V letech 1883-1892  arcibiskup Bedřich z Fürstenberka nechal provést novogotickou přestavbu podle projektu Gustava Meretty a R. Völkela. Přestavbu provedl Gustav Meretta.

Od roku 1962 je dóm svatého Václava se Zdíkovým palácem (dříve nazývaným Přemyslovský palác) a dalšími významnými objekty v sousedství prohlášeny za národní kulturní památky.

Od února 2004 po podzim 2005 probíhala 2. etapa generální opravy vnějšího pláště kostela. V letech 2006-2007 probíhaly další rekonstrukce, např. opravy hlavní věže, instalace zvonkohry. Roku 2008 byly do věží umístěny nové zvony včetně zvonu Panny Marie Hostýnské o váze 6 tun, který nyní zvoní každý den v jedenáct hodin, v pátek ve tři a jinak před bohoslužbami. 1. listopadu 2011 byli po předchozí exhumaci a rekonstrukci spodního patra krypty do ní při mši za zemřelé opět vloženy ostatky biskupa Lichtenštejna-Kastelkorna a arcibiskupa Kolovrat-Libštejnského.

Katedrála představuje výraznou dominantu města Olomouce a to především svojí hlavní věži. V katedrále je také umístěn největší zvon na Moravě Sv. Václav.

Uvnitř chrámu je také  renesanční kaple svatého Stanislava s bronzovým náhrobkem biskupa Kuena a mramorový náhrobek posledních olomouckých Přemyslovců.

Zbudována byla biskupem Stanislavem II. Pavlovským v letech 1582-1591 s rodinnou hrobkou Pavlovských, má bohatou štukovou, sochařskou a malířskou výzdobu. Patří mezi několik významných centrálních staveb české renesance. Nádherný vstupní renesanční portál s ozdobnou bronzovou mříží, jehož bohatá plastická výzdoba je tvořena reliéfní dekorací i figurálními motivy ctností a nectností. Jde o norimberskou kovoliteckou práci z konce 16. století. V současnosti se kaple používá pro uchování eucharistie (v kapli je umístěn svatostánek).

Na severní straně chrámu je velká novogoticky upravená kaple sv. Cyrila a Metoděje, gotickou sakristií se dá projít do rovněž gotické křížové chodby, s níž sousedí kaple sv. Jana Křtitele.

Fresková výzdoba je dílem Jana Kryštofa Handkeho.

Kaple sv. Jana Křtitele

V době naší prohlídky chrámu tam probíhaly intenzívní přípravy k televiznímu natáčení koncertu, tak jsme se vydali do sousedního Arcidiecézního muzea.

Součástí prohlídkové trasy je i románský biskupský palác Jindřicha Zdíka a kaple sv. Barbory.

Tato část je ovšem od října do jara nepřístupná. Stálá expozice muzea seznamuje návštěvníky s duchovní kulturou olomoucké arcidiecéze. Součástí objektu je i koncertní sál "Mozarteum", pojmenovaný na památku zdejšího pobytu slavného hudebního skladatele W. A. Mozarta, na což upozorňuje pamětní deska hned při vstupní bráně.

Jádro Arcidiecézního muzea Olomouc je tvořeno bývalou rezidencí olomouckých kapitulních děkanů, k níž byly v průběhu staletí přičleňovány další, mnohdy starší objekty. Pozemek pro stavbu děkanství v rámci knížecího hradu věnoval kapitulnímu děkanu Bartolomějovi roku 1267 král Přemysl Otakar II.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství.

Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

Iniciátorem poslední přestavby, provedené v historizujícím duchu, se stal děkan Robert Lichnovský (1868-1879). Práce vedl místní architekt Franz Kottas, který upravil interiéry děkanství (zejména Erbovní sál a kapli sv. Barbory), přestavěl lodžii ve střední části hlavního průčelí a nově pojednal rovněž průčelí kočárovny. O něco později byly barokní mansardové střechy nahrazeny sedlovým zastřešením.

Součástí areálu děkanství je i západně položený trojkřídlý hospodářský dvůr. Jeho jihozápadní část, vystavěná koncem 17. století na půdorysu písmene L, byla v polovině 18. století rozšířena do dnešní podoby a nyní slouží provoznímu zázemí muzea.

Celý muzejní komplex prošel v letech 1998-2006 náročnou památkovou rekonstrukcí. Součástí projektu pražského ateliéru HŠH architekti byla kromě zbudování kancelářského zázemí, depozitářů, fotoateliéru a konzervátorské dílny i rekonstrukce budovy kapitulního děkanství a její funkční propojení s románským biskupským palácem. HŠH architekti jsou současně autory návrhu architektonická podoby stálé expozice Arcidiecézního muzea.

Arcidiecézní muzeum Olomouc představuje místo, kde se vyjímají výtvarná díla olomoucké arcidiecéze, včetně nádherného arcibiskupského kočáru.

Ke slávě a chvále - 1000 let duchovní kultury na Moravě 

Muzeum je však neuvěřitelně zajímavé také z architektonického hlediska, protože jeho prostor je pestrou směsicí stavebních stylů od doby románské, přes gotickou a renesanční, pozdně barokní a rokokovou až po moderní styl 21. století. Vývoj tohoto objektu byl tak výborně dokumentuje stavební a umělecký vývoj v průběhu celého tisíciletí.

V dalším expozičním okruhu nazvaném Sběratelství olomouckých biskupů je představena obrazová kolekce zahrnující významná díla italské, nizozemské i středoevropské provenience. Původ sbírky sahá do 17. století a tvoří jednu z nejkvalitnějších středoevropských kolekcí starého malířství. Nezapomeňte si prohlédnout muzejní obrazárnu s nádhernými plátny.

Vrátím se k názvu města: Olomouc, už ten název zní trochu zvláštně, že?