Turínské plátno
Největší záhada stále trvá
Výstava na Zámku Fryštát
7. 4. 2017
Text z panelů na výstavě
Statutární město Karviná děkuje všem, kteří se na realizaci výstavy podíleli. Stěžejním prvkem výstavy je zapůjčení historického exponátu, kopie Turínského plátna. Za jeho zapůjčení včetně dalších vzácných předmětů vyjadřujeme zvláště poděkování Benediktinskému opatství sv. Václava v Broumově, a zejména panu správci broumovského kláštera Bc. Přemyslu Sochorovi a paní Zuzaně Červenkové, restaurátorce textilu s licencí MK ČR.
Za zapůjčení osvětlení děkujeme spolku iniciativa Dokořán, z. s. a panu Josefu Majewskému.
Námět a scénář výstavy: Ingrid Szczypková
Zpracování textových podkladů: Ingrid Szczypková, Radim Kravčík
Grafická úprava panelů: Jan Šimerda
Předtisková příprava a tisk: Martin Vozár
Co je vlastně Turínské plátno
Zejména mezi katolickými věřícími je Turínské plátno považováno za jednu z nejvýznamnějších křesťanských relikvií. O plátnu se traduje, že do něj bylo zahaleno tělo ukřižovaného Ježíše Krista po sejmutí z kříže.
Na plátně je silueta mužské postavy, která vypadá jako fotografický negativ. Otisk je nezřetelný a pouhým okem je rozeznatelný až při pohledu z větší vzdálenosti. To bývá pro mnohé, kteří mají možnost zhlédnout originál, překvapivé, jelikož na rozdíl od reálu bývá otisk na fotografiích většinou zvýrazněn. Výrazněji jsou pak na látce vidět rezavé skvrny zaschlé krve, ohořelá a namočená místa.
Postava na plátně je vysoká 175-180 cm, ve věku asi 35-40 let s vousy a vlasy sahajícími až na ramena, dobře vyvinutým svalstvem, odhadované hmotnosti do 81 kg. Textilie je dlouhá 436 cm, široká 110 cm a váží 1420 gramů.
Trojrozměrný obraz namalovaný bez barvy
Slavný otisk se stal jakousi zvláštní "fotografií" utrpení, smrti a pro některé i zmrtvýchvstání Krista.
Zdroje uvádějí, že otisk těla na plátně přesně odpovídá anatomii, a tak podle něho mohla být vytvořena trojrozměrná rekonstrukce tváře včetně jeho detailů jako kapky krve na vousech stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích. Dosud se však nikomu nepodařilo jednoznačně objasnit jak vznikl otisk.
Vědci pomocí trojrozměrného zpracování obrazu identifikovali kulaté předměty zakrývající oční důlky muže na plátně jako historické mince. Předpokládají, že na pravém oku mohla být položena mince z chybné ražby z roku 29 (TIBERIOU CAISAROS), které se dochovaly na celém světě 3 kusy. Mince položené na očích dokládají starověkou židovskou tradici zachovávanou při pohřbívání mrtvých.
Mince ražené za Piláta Pontského v letech 29 - 32.
Další důkaz, že plátno pochází z Kristovy doby?
Proč je plátno nazývané Turínské?
Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relivie od roku 1578 uchovávána v tamější katedrále.
Katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně postavená koncem 15. století
Jak se to mělo stát
Podle biblického podání sňali Ježíšovo tělo z kříže, zabalili do pohřebního rubáše a uložili do hrobu ve skále bohatý člen židovské velerady a zároveň tajný Ježíšův učedník Josef z Arimatie spolu s Nikodémem. Po několika dnech bylo však v hrobce nalezeno pouze plátno bez těla.
Nejstarší doklad o veřejném vystavování plátna je z roku 1389. Co se s plátnem dělo mezitím? To jsou jen nepodložené dohady. Po nalezení plátno údajně putovalo z Jeruzaléma do Edessy, později do Konstantinopole, ve středověku se dostalo do Francie a nakonec do Itálie.
Roku 1532 bylo plátno málem zničeno během požáru v Chambéry ve východní Francii. Požár zanechal na plátně stopy ohořelých míst odpovídající tomu, jak bylo složeno.
Od roku 1578 je relikvie uchovávána v kapli v Katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, kam ji přinesla královská rodina Savojských. Roku 1983 jej exkrál Umberto II. odkázal papeži Janu Pavlu II. Plátno je dnes umístěno ve speciální nádobě naplněné argonem.
V dubnu 2010 probíhala šestitýdenní veřejná expozice, během níž plátno zhlédly asi 2 milióny lidí. Zatím poslední výstava byla v roce 2015.
Přibližný překlad autentiky broumovské kopie Turínského plátna
Julius Caesar Bergiria, z milosti Boží a apoštolské stolice arcibiskup turínský
Všem těm, kdo tento náš list uvidí, prohlédnou si, přečtou a nebo čtený text uslyší, v pravdě potvrzujeme a v důvěře předkládáme, jakož bylo ukazováno čtvrtého dne tohoto měsíce nejsvětější plátno, v němž bylo tělo Pána našeho Ježíše Krista od Josefa Arimatejského zabaleno, a které se uchovává v našem metropolitním kostele a kapli k tomu vybudované od savojské Královské Výsosti a bývá často vystavováno lidu za asistence téže savojské Královské Výsosti, že jsme nechali dotknout tuto kopii téhož nejsvětějšího plátna exempláře či originálu téhož v přítomnosti správce, důstojného otce Dona Laurentia Marii Turelliho, probošta ctihodné koleje sv. Dalmacia řeholních kleriků kongregace sv. Pavla v tomtéž městě zhotovenou, aby byla odevzdána nejvznešenějšímu a nejdůstojnějšímu otci opatu Matoušovi Ferdinandovi z Bilenberka. A aby byla pravdivost toho potvrzena a nebyla popírána, proto jsme připojili k tomuto listu pro jeho upevnění podpis naší vlastní ruky a naši pečeť, jak se patří. Dáno v Turíně osmého dne měsíce května (léta) tisícího šestnáctistého padesátého prvního.
+ Julius Caesar, arcibiskup turínský
(podpis notáře)
První fotografie
Poprvé plátno fotografoval Secondo Pia, když v roce 1898 město Turín slavilo 400. výročí katedrály a také 50. výročí Ústavy (Statuto Albertino) z roku 1848. V rámci oslav se konala výstava sakrálního umění, která zahrnovala i Turínské plátno. Král Umberto I. umožnil pro účely výstavy pořídit fotografie plátna za účelem propagace. Král povolil nejenom fotografování, ale i veřejné vystavení plátna.
Co se ukázalo?
Fotografování probíhalo od 25. do 28. května 1898 s různými výsledky. Vyvolání desek pak vyvolalo šok. Na negativu byl jasně vidět jasný obraz muže s obličejem, který při pozorování plátna pouhým okem nebyl patrný. Od tohoto okamžiku začalo tajemství obrazu spojeného s tváří Ježíše Krista.
A nastalo vědecké bádání ...
Turínské plátno se stalo nejslavnější křesťanskou relikvií, která stále udivuje vědecký svět.
8. října 1898 došlo v italském Turíně k bezprecedentní události. Církev poprvé povolila vědcům prozkoumat plátno, jeden z nejzáhadnějších předmětů západního světa. Byl to slavnostní a pohnutý okamžik. V rámci tohoto výzkumného projektu bylo během 120 hodin provedeno tisíce testů. Barrie Schwortz, jeden z členů výzkumného týmu, k tomu uvedl: "Otevřeli jsme Pandořinu skříňku a nastolili celou řadu nových otázek."
Zvlášť velký význam zde mělo použití nového přístroje VP-8 zkonstruovaného pro analýzu leteckých fotografií. Po vložení obyčejné fotografie přístroj nezaznamenal žádná výrazná 3D data. Ale když byl pod přístroj vložen obraz z plátna, stalo se něco pozoruhodného. Celý obraz dostal reálný rozměr. Výsledky naznačovaly, že obraz mohlo vytvořit skutečně lidské tělo. O místech krvácejících ran učinili vědci omračující objev. Zjistili chemické stopy skutečné krve. Tým tak našel silné spojení s ukřižovaným.
Odborník VP-8 Peter Schumacher: "Plátno je unikátní obraz, jediný svého druhu na světě. Nic podobného neexistuje!"
Rébus z Turína, jenž se brání rozluštění ...
Zásadním mezníkem z hlediska prokázání pravosti Turínského plátna se stalo prověřování odborníky z univerzity z Oxfordu, Curychu a Tucsonu v roce 1988 radiokarbonovou metodou. K tomuto účelu byl církví poskytnut ústřižek plátna o rozměru 1x7 cm, který byl pro jednotlivá pracoviště rozdělen na tři díly.
Výsledky zkoumání: látka byla zhotovena kolem r. 1325 s vysokou pravděpodobností +- 65 let. To by odpovídalo známému faktu, že první doložené vystavování plátna se konalo r. 1389. Závěr: Plátno je středověký padělek.
Pochybnosti - v roce 2005 další výzkum potvrdil, že textilie byla právě ve středověku opravována a zejména na okrajích záplatována, což přineslo o vzorku použitém v roce 1988 pochybnosti.
Závěr - zpochybnění výsledků radiokarbonového testování.
Bádání pokračuje...
Následná zkoumání textilních technologií svědčí pro autenticitu plátna - jako například použitý materiál, způsob tkaní či domnělý otisk mince z r. 29 použité k zatlačení očí mrtvého.
Plátno je tkáno metodou "šupinový kepr", který se měl používat pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Právě v dané době a oblasti je doložen. Na Prayově kodexu z 12. století je obrázek Kristova pohřebního rubáše s tímto způsobem tkaní.
V roce 2005 Raymond N. Rogers z Los Alamoské Národní laboratoře, jeden účastníků radiokarbonového zkoumání plátna a největší skeptik jeho pravosti, zveřejnil nové výsledky svého chemického výzkumu. Rogers byl muž vědy a ne víry s mottem:"Nevěřím v zázraky, které popírají přírodní zákony." Ještě před svou smrtí však prohlásil, že svými novými poznatky se nejvíc přiblížil prokázání, že plátno bylo použito při ukřižování Krista.
Římské flagrum
Hrůza jménem flagrum. Římané, kteří užívali jako způsob popravy ukřižováním, dovedli muka odsouzeného do naprosté krajnosti. První hrůzou, kterou si dotyčný ještě před vlastním ukřižováním prošel, bylo bičování. Nešťastník byl při něm přivázán oběma rukama k dřevěnému sloupu a dvojice vojáků ho bila přes obnažená záda, hýždě a stehna. Používali přitom zvláštní nástroj, zvaný flagrum.
Jednalo se o krátkou dřevěnou hůlku, ze které vystupoval svazek několika kožených řemínků. Na nich byly uvázány kousky olova, hřebíky a úlomky kostí.
Britský lékař David Pohl se před několika lety pokusil zjistit, co takové bičování obnášelo. Zhotovil proto figurínu z polyuretanu potaženou umělou pokožkou a nechal ji bít replikou římského flagra. Výsledky byly překvapující. Ukázalo se, že zatímco úlomky a ostré hřebíky drásaly kůži do hloubky, kovové kuličky působily hluboká vnitřní poranění. Bičovaný člověk zakoušel nesmírnou bolest. Na jeho kůži se nejprve vytvořily obří podlitiny, které posléze začaly krvácet. Jak ran přibývalo, zakusovalo se flagrum stále hlouběji do těla. Po několika desítkách ran došlo k porušení svalů a tkání, k masivní ztrátě krve a těžkým zhmožděninám plic, jater a ledvin. Po skončení této kruté předehry byl už dotyčný napůl mrtvý. Jenže tím muka odsouzeného teprve začínala.
Ukřižování
Z různých zdrojů se hovoří o několika praktikách ukřižování. Poprvé bylo zřejmě použito u Peršanů. Alexandr Veliký ho rozšířil do Egypta a Kartága, odkud praktiky převzali Římané. Ti je zdokonalili jako formu tortury (mučení) a hrdelnímu trestu, který byl určen k pomalému umírání s maximem bolesti a vyčerpání. Tato metoda popravy byla obyčejně vyhrazena pro otroky, cizince a revolucionáře, dezertéry a těžké kriminálníky.
Kříž měl různé formy, nicméně základní byla vždy svislá podpěra (stipes) a horizontální břevno (patibulum). V době Krista měl být v Palestině používán nízký "Tau" kříž, ale praktiky ukřižování se často měnily, takže mohl být používán latinský či jiná forma kříže.
Bylo zcela běžné, že si odsouzený nesl svůj vlastní kříž od místa bičování na stanoviště ukřižování za branami města, přitom byl obyčejně nahý. Váha celého kříže byla kolem 140 kg, proto bylo podle některých zdrojů neseno jenom příčné břevno (patibulum) 34 - 57 kg a to tak, že podle některých zdrojů byly napřažené paže přivázány k trámu.
Průvod na místo ukřižování vedla římská vojenská garda v čele s centuriem. S sebou nesli tabulku (titulus), na které bylo napsáno jméno odsouzeného člověka a čin, který spáchal. Tabulka byla umístěna na vrchol kříže. Římská garda mohla opustit místo, až když byla oběť mrtvá.
Některé prameny uvádějí, že nejprve byly vztyčeny svislé dřevěné kůly (stipes), na které bylo vytaženo patibulum (vodorovná část). Odsouzenému byly podél něj rozpřaženy paže. Ruce mohly být přibity nebo přivázány. Archeologické nálezy ukřižovaných těl v kostnici blízko Jeruzaléma ukazují, že hřeby měly zužující se železné hroty dlouhé asi 13 - 18 cm. s čtvercovým dříkem (viz zde zasklená ukázka hřebu. Důležité je, že nálezy svědčí o tom, že hřeby byly obvykle vedeny zápěstím a ne dlaněmi, jak je často zobrazováno u Ježíše na Kříži.
Poté byly fixovány ke kříži nohy a to buď hřeby nebo lany. Nohy mohly být upevněny ke stranám svislého kůlu nebo k dřevěné opěře, ale nejčastěji byly zřejmě přibity k čelu svislého trámu. I v tomto bodě existuje několik pramenů , která ukazují různá místa probodení končetin jako nárt nebo paty.
V roce 1968 byly při vykopávkách v Jeruzalémě nalezeny ostatky muže se znaky ukřižování. Právě v tomto případě byl hřeb zaražen do jedné z patních kostí. Ukřižovanému pokrčili nohy podél svislého břevna a k němu pak přibili obě patní kosti.
Nakonec byla na kříž umístěna tabulka (titulus) přímo nad hlavu oběti. Bohužel ani v této pro odsouzeného finální a útrpné chvíli nebyl ušetřen výsměchu a ponižování. Jeho oděv si často vojáci rozdělili mezi sebou.
Na ukázce je forma vedení hřebu nártem: vlevo je ukázka umístění nohou na svislém trámu, vpravo nahoře umístění hřebu, vpravo dole příčný řez nohou a zobrazení cesty pronikajícího hřebu.
Délka přežití na kříži závisela na tvrdosti bičování. A když ukřižovaný přece jen odolával déle, mohli římští vojáci urychlit smrt zlomením dolních končetin pod koleny.
Mrtvola byla ponechána na kříži. Podle římského práva mohla rodina odsouzeného získat tělo k pohřbení až na základě povolení římského soudce.
Tělo bylo vydáno, až když se vojáci přesvědčili, že je oběť mrtvá. Podle zvyku se o tom vojáci přesvědčili probodnutím těla mečem nebo kopím. Rána byla vedena přes pravý bok. Turínské plátno toto potvrzuje.
Poslední oficiální ukřižování se mělo odehrát v roce 337.
Patrně nejmasovější popravou ukřižováním byla smrt 6 000 otroků, kteří se vzbouřili pod vedením Spartaka proti otroctví. Povstání bylo potlačeno r. 71 před Kristem. Podle římských pramenů však jeden z odsouzených popravu přežil. Tento otrok vydržel na kříži živý celých 6 dní. V tomto výjimečném případě ho konzul omilostnil a daroval mu svobodu.
Smrt Ježíše
Vycházíme-li z podstaty Ježíše jako historické postavy, pak hlavními
pojednávajícími o jeho smrti jsou literární prameny. Bohužel toto nelze potvrdit fyzickými důkazy formou kosterních ostatků. Věrohodnost veškerých závěrů pak závisí na kredibilitě těchto zdrojů, tj. písemností starých křesťanských i nekřesťanských autorů. Zvlášť významným pomocníkem je rozbor Turínského plátna, za předpokladu jeho pravosti. Nejobsáhlejší a nejpodrobnější popis života a smrti Ježíše Krista je v novozákonních evangeliích Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Dále se vychází ze židovského a římského právního systému 1. století, kde jsou všeobecně uváděny detaily bičování a ukřižování, které také ve svých dílech popisují např. Seneca, Livius a Plutarchos.
Ježíš, jako konkrétní ukřižovaný, je zmiňován historiky Corneliem Tacitem, Pliniem mladším a Suetoniem. Věrohodnost pozdějších svědectví je již problematická.
Považujeme-li Turínské plátno za skutečný pohřební oděv Ježíše, pak z jeho rozborů mohou vycházet moderní medicínská zkoumání Ježíšovy smrti.
Význam relikvií
Proč mnoho lidí věřilo, že Kristovo pohřební roucho bylo zachováno?
Ve středověku v Evropě často řádil mor. Strach a pověry vytvořily obrovský trh s posvátnými relikviemi, mnohdy padělky. Byla to doba, kdy se lidé nemohli obrátit na vládu nebo vakcíny, nebo na armádu, k ničemu, co by je ochránilo, kromě Ježíše a svatých, kromě těchto relikvií, které je s nimi spojovaly. Proto se lidé upínali k fragmentům z Kristovy trnové koruny a třískám z kříže, či podobným relikviím a směřovali k nim své modlitby.
Zaručeně zaručené kousky kříže složené dohromady by vytvořily velký les.
Už v té době existovalo více pláten, o kterých se tvrdilo, že byly Kristovy, ale plátno, dnes známé jako Turínské, mělo největší kouzlo, bylo překvapivě zachovalé a zobrazovalo nezřetelný obraz muže, který podněcoval každého, kdo ho viděl. Turínské plátno vzbuzuje takové emoce, jako málokterý podobný předmět. Má velkou moc díky obrazu, který na něm je a významu, jaký pro tolik lidí má.
Dalšími oblíbenými relikviemi byly například hřeby z Kristova ukřižování, slavné Longinovo kopí, označované jako kopí osudu, ale také domek Panny Marie v italském městečku Loretu, relikvie zvaná Mariin pás, či dokonce jesličky, do kterých položila Panna Marie čerstvě narozeného Ježíška.
Kult ostatků začal po Konstantinově ediktu rozkvétat do nevídaných rozměrů. Najednou byly učiněny ohromující objevy - jako tělo ukamenovaného sv. Štěpána, hlava Jana Křtitele, křeslo sv. Jakuba, okovy sv. Pavla, sloup, u něhož byl bičován Kristus a ve 4. století byl nalezen i samotný kříž s hřeby.
Uctívání ostatků dosáhlo fantastických až fanatických rozměrů. Mnoho lidí bylo ochotno za některé z nich zaplatit horentní sumy. Přeborníkem v tomto směru byl i náš císař Karel IV.
Poslední dobou je populární relikvie zvaná Svatý Grál, která posloužila jako námět mnoha filmových scénářů.
Longinovo kopí - kopí osudu
Takto se označuje kopí, kterým se setník Longinus snažil ukončit utrpení Krista na kříži a zabránit dalšímu zohavení přelámáním končetin tak, že své kopí vbodl do Ježíšova boku, aby dokázal, že je již mrtev. Z rány vytryskla směs vody a krve, která se dostala setníkovi do očí. Jeho špatný zrak se v tu ránu uzdravil.
Zpočátku zbraň a pak jedna z nejposvátnějších křesťanských relikvií
Mnozí věří, že kopí se dochovalo až do dnešních dnů. Ale jak vlastně vypadalo?
V době, ke které se váže jeho legenda, se v Judei používaly dva typy kopí. Někteří vojáci používali tzv. pilum - kopí s dlouhou železnou násadou s bodcem a dalším typem byla hasta s tvarovanou hlavicí.
Legenda praví, že kdo vlastní a rozumí podstatě tohoto kopí, dokáže ovlivnit osud celého světa.
Kopí osudu se poté na 200 let ztratilo. Objevuje se až v rukou římského vojáka Mořice, který velel tzv. Thébské legii, která byla složena z egyptských křesťanských vojáků. 26 let po jeho mučednické smrti se jeho mučednické kopí objevilo roku 312 v bitvě u Milvijského mostu o vládu nad římskou říší a souvisí s upevňováním moci císaře Konstantina. Před bitvou se mu zjevil kříž s nápisem: "In Hoc Signo Vinces - v tomto znamení zvítězíš."
Konstantin přikázal vojákům, aby si znamení namalovali na štíty. Kopí nesl v bitvě samotný Konstantin. Bitvu nakonec nad velkou přesilou vyhrál. Měl za to, že mu v tom pomohl křešťanský Bůh. Toto vítězství vedlo k upevnění křeťanství jako hlavního náboženství římské říše.
Kopí zůstalo v Konstantinopoli po jejím založení r. 1328 až do roku 1453, kdy město dobyli Turci. Od té doby je jeho osud opět nejasný.
Vědci a učenci dokonce tvrdí, že kdyby tuto bitvu Konstantin nevyhrál, tak by dnes zaručeně žádné křesťanství nebylo.
Koncem 8. století se kopí údajně dostalo do rukou franského krále Karla Velikého. Karel měl prý kopí stále u sebe a mělo mu pomoci ve všech válkách o získání nových území a šíření křesťanství. Podařilo se mu s ním získat titul římského císaře. Mělo moc dosadit na trůn, léčit, ale i trestat a to se stalo osudným Karlu Velikému. Krátce po jeho ztrátě onemocněl a zemřel.
Dalším v řadě byl Fridrich I. Barbarossa (Rudovous), pro kterého bylo kopí rovněž nástrojem úspěchu, ale i prohry.
Po řadě vládců byl s kopím spojen i osud Adolfa Hitlera, který jím a jeho údajnou mocí byl fascinován. Jako jeho předchůdce, i Hitlera opustilo štěstí.
Podle legendy kopí zaručí svému majiteli vítězství v bitvách.
Na světě jsou dnes 4 kopí, o kterých se mluví, že jsou pravé. Jedno se nachází ve Vídni, další v Krakově, ve Vatikánu a v Arménii. Lidem ve středověku nepřipadalo divné, že je několik stejných relikvií. Mysleli si, že posvátné předměty mohl Bůh rozmnožit pro dobro lidstva.
Které je ale autentické? Nemálo badatelů však tvrdí, že údajně zázračné kopí, o kterém píše i Bible, se nezachovalo.
Nejznámější kopí je ve Vídni - uprostřed kopí zvaného sv. Mořice, je umístěn hřeb z Ježíšova kříže a překryt stříbrným pouzdrem z 11. století. Ve 14. století na něj nechal Karel IV. vyrobit zlaté pouzdro.
Jedno je jisté - kopí osudu bude dál inspirovat věřící i nevěřící, abychom si mohli dál představovat jeho moc.
Sudario - potní rouška z Ovieda
Podle židovské tradice se smrtí znetvořený obličej měl zakrýt, a proto se předpokládá, že rovněž kolem Ježíšovy zkrvavené a těžce poraněné tváře bylo ovinuto sudario a to ještě dokud mrtvé tělo viselo na kříži. K tomuto lze potvrdit, že rouška z Ovieda zahalovala hlavu dospělého muže, který vykazuje typicky židovskou charakteristiku - vous, dlouhé vlasy svázané na šíji a dlouhé prameny vlasů po obou stranách obličeje.
Dnes nazývaná Svatá potní rouška je vlastně kus značně znečištěné a pomačkané lněné látky obdélníkového tvaru. Na kusu látky o rozměrech 855 x 526 mm, jsou výrazné světlejší i tmavší skvrny a záhyby. Rouška má stejné sklady a záhyby jako sindon z Turína a rovněž stejná je tloušťka vlákna. Způsob tkaní je ale rozdílný.
Od začátku 9. století je rouška uložena v Oviedu v kapli Cámara Santa (Svatá Komora) oviedské katedrály, která byla postavena v roce 840. Krev na roušce vykazuje tutéž krevní skupinu jako na Turínském plátnu. Nejpozoruhodnější okolnost, která vědce zkoumající obě plátna šokovala, je ale ta, že skvrny na roušce odpovídají obličeji muže z Turínského plátna.
Struktura a tvar skvrn nasvědčují tomu, že mrtvé tělo bylo zavěšeno ve vertikální poloze na obou pažích, hlava byla nachýlena 70°dopředu a 20°napravo. Na základě zkoumání látky, tvaru a struktury skvrn se beze všech pochyb jedná o oběť ukřižování.
Broumovské turínské plátno
V roce 1999 byla v opatském kostele sv. Vojtěcha nalezena unikátní kopie Turínského plátna z roku 1651. Byla vyjmuta z dřevěné schránky umístěné nad kaplí sv. Kříže ve zdobeném místě s nápisem SANTCTA SIDON.
U plátna byla přiložena autentika (průvodní listina) dokládající akt darování kopie turínským arcibiskupem Juliem Caesarem Bergiriou opatu u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, pozdějšímu pražskému arcibiskupovi Matoušovi Ferdinandovi Sobkovi z Bílenberka. Ten plátno daroval broumovskému klášteru.
V dokumentu je uvedeno, že kopie byla při slavnostním obřadu dotýkána s originálem a vyjmenovává účastníky ceremonie.
Broumovská kopie je rozměrově téměř shodná s originálem (4,36 m délka a 1,10 šířka). Obraz na lněném plátně s klasickou vazbou osnova - útek, je namalován čtyřmi odstíny hnědavé barvy přírodního pigmentu. Na plátně je za určitých podmínek vidět postava asi o výšce 170-180 cm z přední a zadní strany.
Uprostřed je namalován nápis EXTRACTUM AB ORIGINALI (vytaženo z originálu).
Na světě se nachází kolem 40 podobných historických kopií, broumovská je však jediná ve střední Evropě severně od Alp a rovněž patří k nejzdařilejším.
Řád sv. Benedikta
Řád sv. Benedikta (latinsky Ordo Sancti Benedicti) je nejstarší existující mnišský řád západního křesťanství. Řídí se Řeholí sv. Benedikta z Nursie z počátku 6. století, která byla sepsána pro mnichy v klášteře na Monte Cassinu v Itálii.
Svatý Benedikt z Nursie žil na přelomu 5. a 6. století. Jeho názory vycházely z mnišských názorů a víry, Benedikt však nesdílel jejich názory na osamocenost,která nepřináší křesťanské komunitě užitek.
Shromáždil podobně smýšlející mnichy, založil první klášter v Monte Cassinu, kde sepsal pravidla klášterního života Regula Benedicti - Řehole Benediktova. Odtud je také český název pro mnichy podléhající pravidlům klášterního života - řeholníci. Výraz řehole pak vychází z latinského výrazu regula = pravidlo. Řehole obsahuje v 73 článcích jednak teoretický a duchovní základ mnišství a jednak návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Mottem řádu se stalo heslo "Ora et labora" - česky "Modli se a pracuj". Každý klášter je samostatný a tvoří ho společenství bratří v čele s opatem.
Řehole sv. Benedikta se postupně rozšířila po celé Evropě. V 10. století se dostala také do Čech a v 11. století na Moravu. Prvním benediktýnským klášterem v českých zemích byl ženský klášter sv. Jiří na Hradčanech (976). Prvním mužským pak klášter v Břevnově (993). Benediktini působili v minulosti i na území Těšínska. V roce 1268 založili v Orlové benediktinský klášter mniši z malopolského kláštera v Týnci u Krakova. Orlovský klášter existoval až do roku 1561, kdy jej v souvislosti s nastupující reformací nechal zrušit těšínský kníže Václav III. Adam. Traduje se, že klášter byl údajně rozebrán a materiál z rozbořených budov použit ke stavbě evangelického kostela v Rychvaldě a také při stavbě rychvaldského zámku.
V současné době v České republice benediktini vlastní a spravují čtyři kláštery: Břevnov, Rajhrad, Emauzy, Broumov a Bílou Horu (benediktinky).
Matouš Ferdinad Sobek z Bílenberka
*19. září 1618- +29. dubna 1675, Praha
Zde vystavenou kopii Turínského plátna získal od turínského arcibiskupa Julia Caesara Bergiria v roce 1651 opat kláštera sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, Matouš Ferdinand Sobek. Ten tuto relikvii poté daroval broumovskému klášteru.
Matouš Ferdinand Sobek se narodil 29. září 1618 v moravském Rajhradě v rodině správce zdejšího kláštera. Po absolvování klášterní školy v Rajhradě a benediktinského gymnázia v Broumově pokračoval Sobek studiem teologie na univerzitě v Olomouci. Po ukončení univerzitních studií se vrátil do Broumova , kde v místním klášteře v roce 1638 vstoupil do benediktinského řádu. Brzy se ukázaly Sobkovy kvality a začal postupovat v řádové hierarchii. V roce 1649 byl jmenován opatem benediktinského kláštera u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a v roce 1652 také opatem u sv. Jana pod Skalou.
Kromě církevních úřadů vykonával i řadu funkcí v zemské správě(např. nejvyšší správce berní za duchovní stav, člen komise pro stanovení zemských hranic). Za organizační a politické schopnosti byl v roce 1658 jmenován císařským tajným radou. Již o dva roky dříve byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem "z Bílenberka".
Hvězdy Sobkovi přály i nadále. V letech 1664-1668 zastával úřad biskupa v nově zřízené královéhradecké diecézi. Vrcholu dosáhla Sobkova církevní kariéra v r. 1669, kdy se stal pražským arcibiskupem.
Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, 15. pražský arcibiskup, zemřel v Praze 19. dubna 1675. Pohřben je v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově.
Broumovský klášter
Benediktinský klášter v Broumově byl vybudován na počátku 14. století jako proboštství břevnovského kláštera.
Odtud se datují složité a proměnlivé styky mezi broumovským a břevnovským opatstvím a opat postupně nesl titul opata břevnovského, opata břevnovského v Broumově (od husitských válek do znovuvybudování břevnovského kláštera v roce 1715) a konečně opata břevnovsko-broumovského.
Během husitských válek význam broumovského kláštera značně vzrostl, neboť klášter na Břevnově byl v roce 1420 vypálen husity. Opat Mikuláš II. se s několika řeholními bratry uchýlil do Broumova. S sebou přinesli řadu cenných předmětů, mezi jinými i ohromný rukopis bible, tzv. "Codex gigas". Přesídlení opatů z Břevnova do Broumova mělo nesmírný význam pro kulturní a hospodářský rozvoj města a celého zdejšího kraje.
Koncem 16. století dochází v Broumově k úpadku řeholního života v důsledku sílícího reformního hnutí. Na začátku 17. století se broumovský opat dostal do sporu s místními protestanty, kterým pohrozil zavřením jejich kostela. Tento akt a poboření kostela v obci Hrob na panství pražského arcibiskupa, se stalo jednou ze záminek pro rozpoutání první fáze třicetileté války, tzv. "války české". V ohrožení života se opat uchýlil na Moravu, kde roku 1619 zemřel.
Význam kláštera opět stoupl po třicetileté válce a nástupu protireformace. Toto období je spojeno také s velkolepou stavební činností. V letech 1663-1669 za opata Sartoria, se začal klášterní kostel přestavovat pod vedením italského stavebního mistra Martina Allia z Löwenthalu do barokní podoby. Dokončil jej opat Zinke, který toto dílo svěřil významným barokním architektům Kryštofovi Dientzehoferovi a jeho synovi Kiliánu Ignáci. Ti také v letech 1727-1733 přestavěli hlavní objekt kláštera do dnešní podoby (konvent a prelatura), mírně proměněný opravami po dvou požárech ve 2. polovině 18. století. V době působení těchto dvou opatů dosáhl řád benediktínů podnikatelskou činností a organizací plátenické produkce několika set domácích tkalců velmi dobrého hospodářského postavení, které mu umožnilo nákladnou výstavbu klášterních objektů.
Kilián Ignác Dientzenhofer je také autorem návrhů výzdoby vnitřních prostor kláštera, realizovaných vynikajícími umělci pražského baroka - štukatérem Bernardem Spinettim, freskařem Janem Karlem Kovářem či malířem Felixem A. Schefflerem. Interiéry opatství a konventu byly vyzdobeny mj. obrazy Petra Brandla. Oltářní obrazy v bočních kaplích kostela namaloval V. V. Reiner.
Velký věhlas získala i broumovská klášterní škola (později gymnázium). Mezi její významné absolventy patřili první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, dějepisec Bohuslav Balbín, spisovatel Alois Jirásek nebo ministr financí první československé vlády Alois Rašín.
Po druhé světové válce byli němečtí mniši z Broumova odsunuti a usadili se v bavorském Rohru. V roce 1946 byl ještě učiněn pokus dosídlit klášter čechoamerickými benediktiny z opatství sv. Prokopa z opatství v Lisle nedaleko Chicaga. V roce 1948 po nástupu komunistů k moci byla jejich komunita vypovězena z Československé republiky.
V roce 1950 posloužil klášter jako internační tábor pro řeholníky, následně sem byly sestěhovány řeholnice různých řádů,které byly zaměstnány v továrnách a zemědělství v Broumově a okolí. Od roku 1974 sloužil hlavní objekt Státnímu ústřenímu archivu k uložení přísně střežených fondů. V Broumově zůstaly pouze sestry dominikánky, jež zde pekly hostie pro všechny farnosti v Čechách a na Moravě. V roce 1990 se ale přesídlily do ženských klášterů na Moravě.
Po roce 1989 získali zchátralý klášter zpět břevnovští benediktíni, kteří jej postupně obnovují. V současné době nežije v klášteře žádný příslušník benediktinského řádu. Opatství je nadále administrováno z Břevnova.
Od roku 1995 je klášter zapsán v Seznamu národních kulturních památek České republiky. V roce 2014 klášter i jeho zahrada prošly rozsáhlou revitalizací. Klášter je veřejnosti celoročně přístupný, nabízí návštěvníkům šest prohlídkových okruhů.