Zámky a paláce hraběcího rodu Larisch-Mönnichů

Karviná

V roce 1419 získal Karvinou od těšínského vévody Bolka I. jako léno Mikuláš Stopák z Dolního pocházející z rozvětveného šlechtického rodu Kičků. Ten začal podle nově získaného majetku používat příjmení Karvinský a stal se zakladatelem rodu Karvinských z Karviné. A snad právě tento Mikuláš založil v Karviné také tvrz, která se poprvé připomíná roku 1461, kdy náležela bratřím Mikuláši a Petrovi z Karviné.
V roce 1570 byla již Karviná v majetku Jiřího Laryše ze Lhoty, který ji získal pravděpodobně sňatkem s Žofií Rudzkou z Rudz. Jeho syn Bedřich Laryš se pustil do stavebních úprav tvrze, jak o tom svědčí renesanční kamenné nadpraží s datem 1591 a s erby Bedřicha Laryše a jeho ženy Barbary Adelsbachové.

V následujícím století byla tvrz rozšířena v barokní zámek, který získal na konci 18. století klasicistní podobu.

Jednalo se o jednopatrovou budovu postavenou na půdorysu písmene L. Hlavní fasádu zdůrazňoval centrální rizalit se vstupní branou, zakončený trojúhelníkovým štítem s erbem majitele, umístěným v rokokové kartuši.

Okna prvního patra byla rozdělena lizénami a opatřena štukovými šabránami. Přízemí bylo zdobeno úrovňovými rustikálními pásy. V zámku se kromě apartmánů majitelů nacházela také Kaple sv. Kříže.

K poklesu významu zámku došlo již po roce 1800, kdy byly dokončeny úpravy zámku ve Fryštátě, který se stal hlavním rodovým sídlem. Po výstavbě nového sídla v Solci v roce 1873 bylo do karvinského zámku umístěno centrální ředitelství Larisch-Mönnichových podniků. Část zámku byla upravena na kanceláře, část jako byt centrálního ředitele. V září 1941 bylo centrální ředitelství přestěhováno do budovy odborné školy pro ženská povolání (přístavba k Masarykově měšťanské škole z roku 1938), a to z důvodu poškození objektu důlními vlivy. Chatrný stav především bočního křídla zámecké budovy potvrzují dobové fotografie z roku 1941. Později bylo boční křídlo zbouráno,jak to dokládá i poválečná fotografie. Na plánu města, který vznikl někdy mezi léty 1941-44 je budova zámku označena jako městské muzeum. Zda bylo toto muzeum skutečně zřízeno nebo se jednalo jen o záměr, nelze dnes již s určitostí zjistit. Po válce byl zámek jako německý majetek konfiskován a přešel do vlastnictví československého státu. Po určitou dobu sloužil ještě různým úřadům, ale jeho stavební stav se vlivem poddolování stále zhoršoval a v roce 1955 byl zbourán.

Slezský Hradec, Polsko

Slezský Hradec leží na polské straně Těšínského Slezska, 24 km východně od Karviné. S. H. zakoupil Jindřich Ferdinand svobodný pán Laryš v roce 1701 od Karla Sobka za 1700 tolarů slezských. Od roku 1730 byl součástí tzv. fideikomisu, ze kterého však byl v roce 1743 vyjmut a nahrazen Stonavou. Následně jej v roce 1758 Jan František Vilém svobodný pán Laryš prodal Marklovským z Pernštejna.

Na místě dnešního zámku stával původně hrad vybudovaný ve 14. století rodem Grodeckých z Brodu. Za Jindřicha Grodeckého proběhla kolem roku 1580 renesanční přestavba. Vznikla dvoupatrová obdélníková budova s dvěma postranními věžemi. K další přestavbě, tentokrát barokní, došlo v polovině 17. století za Marklovských z Žebráče. Pozdější majitel Karel Jiří Sobek z Kornic nechal zámek koncem 17. století zvýšit o patro a přistavět dvě menší věže. Během následujících dvou staletí byl zámek prodloužen směrem k západu a na přední straně byly přistavěny dvě masivní věže. Část od parku byla opatřena terasou s monumentálním schodištěm.
Jaký byl podíl Laryšů na těchto přestavbách a jestli vůbec nějaký byl, nevíme. Po Laryších se zde vystřídalo ještě několik majitelů. V roce 1945 byl zámek znárodněn a přidělen Zootechnickému institutu polské akademie věd. Od roku 2004 získal zámek podnikatel Michal Božek, který objekt postupně renovuje. Dnes je zde umístěno Muzeum Zamkove v Gradzcu Slaskim.

Bluščov, Polsko

Také Bluščov spolu s Rohovem (10 km severně od Bohumína nedaleko města Wodzislaw) získali Laryšové na počátku 18. století a v roce 1730 se stal součástí rodinného fideikomisu.

V Bluščově se nacházely tři dvory, z toho jeden zámecký, v Rohově dva. V době, kdy zámek v Bluščově sloužil jako sídlo Laryšů, se zde nacházela zámecká kaple a zprávy jsou rovněž o zámecké hudbě. Poté co Jan František Vilém Laryš převzal po svém bezdětném strýci správu fideikomisu a přesídlil do Karviné, využívali Laryšové zámek jen sporadicky a postupně se stal sídlem správy dvora. V meziválečném období byl již značně zničený, napadený plísněmi a později zanikl. Foto zámku jsem nenašla, jen spoustu podobných fotek. Bluszczów se stal nejhezčí vesnicí Slezského vojvodství 2010.

Fryštát

Na místě dnešního zámku stál patrně již na počátku 14. století dřevěný hrad, který nechali postavit těšínští Piastovci. Fryštátský hrad býval v 15. století rezidenčním sídlem vdov těšínských knížat. V roce 1511 dřevěný hrad vyhořel a na jeho místě krátce nato nechal kníže Kazimír II. vybudovat zděný renesanční zámek. V letech 1563-71 se fryštátský zámek stal centrem panství, které vyčlenil ze svých držav panující těšínský kníže Václav III. Adam svému synovi, Fridrichu Kazimírovi. Již v roce 1572, po smrti Fridricha Kazimíra, byl však těšínský kníže nucen fryštátské panství i se zámkem kvůli umoření dluhů prodat.

Novými majiteli se stali Cikánové ze Slupska, kteří vlastnili zámek až do roku 1637. Poté zámek několikrát v rychlém sledu změnil majitele, až jej v roce 1650 koupili Gašínové z Gašína. Ti nechali zámek později barokně přestavět. Podobu zámku je možné vidět na vedutě města Fryštátu z 30. let 18. století. Na obrázku: Pohled na Fryštát přibližně roku 1740. Je zde fara, farní kostel, zámek, radniční věž, Markův kostelík, pohřební kostelík z roku 1569 a Těšínská brána

Zámek představuje  jednopatrovou budovu s obdéníkovým půdorysem a jednoduchou sedlovou střechou. V roce 1749 fryštátské panství se zámkem získal irský rod Taaffů. V roce 1781 postihl město další zničující požár, který výrazně poškodil i zámek.

Taaffové se přestěhovali do zámku v Ráji a fryštátský zámek nechali jen provizorně opravit. V roce 1792 Rudolf Taaffe fryštátské panství i se zámkem prodal.

Kupcem se stal Jan Josef hrabě Larisch-Mönnich, který se rozhodl z fryštátského zámku učinit hlavní rodové sídlo. Empírovou přestavbu zámku v letech 1792-1800 Johann Anton Englisch. Původní stavba byla rozšířena o dvě krátká boční křídla a pravděpodobně snížena o jedno patro. Z patra západního křídla byla vedena zděná chodba spojující zámek s panskou oratoří ve farním kostele. Před budovou se nacházela menší zahrada s fontánou a reprezentativní nádvoří. V roce 1804 byl za zámkem nově založen přírodně krajinářský park.

Velký požár město postihl  v roce 1823. 

Jindřich Václav Matyáš hrabě Larisch-Mönnich nechal na místě zničených měšťanských domů před zámkem postavit nové zámecké křídlo (Lottyhaus), které bylo s hlavní budovou spojeno v patře krytou dřevěnou lávkou.

V 70. letech 19. století uvažoval Jan hrabě Larisch-Mönnich o neorenesanční přestavbě zámku, jak dokazuje dochovaný plán z roku 1876. Projektem přestavby byl pověřen další z žáků Sicarda a van der Nülla Viktor Rumpelmayer. K realizaci nakonec z neznámých důvodů (finančních?) nedošlo. Po Janově smrti v roce 1884 přestal zámek ve Fryštátě plnit roli hlavního sídla rodu, tu převzal zámek v Solci. Až do své smrti v roce 1902 na fryštátském zámku sídlila vdova po hraběti Janovi, Františka roz. Kast von Ebelsberg.

Po jejím skonu byl zámek využíván jen k občasných návštěvám hraběcí rodiny. Po vzniku ČSR nabídl JUDr. Jan Larisch-Mönnich část zámku čs. armádě k ubytování důstojníků fryštátské posádky. V roce 1922 se na zámku v rodině důstojníka Ingra narodila dcera Dana, později provdaná Zátopková. Na počátku 30. let 20. století armáda z města odešla a v uvolněných prostorách zámku JUDr. Jan L-M zřídil Lesní úřad svých statků, který zde setrval až do konce 2. světové války.

Larisch-Mönnichové vlastnili zámek až až do roku 1945, kdy jim byl na základě tzv. Benešových dekretů konfiskován. V letech 1945-49 se zámek nacházel ve správě Ostravsko-karvinských dolů. V roce 1949 byla budova zámku převedena do majetku města Karviné, které zde umístilo sídla Městského národního výboru. Na počátku 90. let 20. století bylo rozhodnuto o využití zámku jako památkového objektu s instalovanou historickou expozicí věnovanou posledním majitelům zámku - Larisch-Mönnichům. V letech 1994-97 proběhla rozsáhlá rekonstrukce objektu a na podzim 1997 byl zámek Fryštát v Karviné slavnostně otevřen veřejnosti. V roce 2003 byla veřejnosti zpřístupněna i budova Lottyhausu.

Palác Larisch-Mönnichů v Těšíně (PL)

Městský palác L-M v polském Těšíně je jednou z mála staveb svého druhu na Těšínsku. Po velkém požáru Těšína v r. 1789 jej nechal zřídit na místě dvou menších domů Jan L-M. V roce 1796 dokoupil vedle stojící budovu, což umožnilo vybudování městské rezidence s barokně klasicistní fasádou a širokým průčelím do ulice (nyní ul. Regerova). Reprezentační prostory druhého patra nechal vyzdobit klasicistními polychromiemi, které se dochovaly dodnes, zejména v Čínském kabinetu a Egyptském sále. Na místě bývalého příkopu vznikla francouzská zahrada, dnes park Míru.

Larisch-Mönnichové prodali těšínský palác v roce 1831 hraběti Filipu Ludvíkovi Saint-Genois d´Anneaucourt. Ten nechal ke stávajícím dvěma vybudovat třetí křídlo, kde byla umístěna půlkruhová stáj, nad ní pak velký sál. V roce 1840 palác získal dr. Antoni Demel. Demlové následně palác vlastnili téměř 80 let, v roce 1918 jej prodali městu. Palác byl zrekonstruován a od roku 1931 se stal sídlem muzea. Značné škody utrpěl při požáru v roce 1942. Neustále se zhoršující stav objektu vedl k uzavření muzejních expozic a vystěhování archívních a knihovních sbírek. Poslední rekonstrukce provedená v letech 1991-2002 vrátila paláci jeho původní lesk. V současné době zde sídlí Muzeum Těšínského Slezska.

Blücherův palác v Opavě

Na místě tří středověkých městských domů, od roku 1562 v majetku Tvorkovských z Kravař, byla v 70. letech 17. století Albrechtem Eusebiem z Vrbna postavena čtyřkřídlá budova s třemi patrovými křídly a jižní přízemním chodbovým traktem. Vnitřní nádvoří obíhala na západě a severu zděná patrová arkáda, na východní straně byla pouze dřevěná pavlač v patře. Raně barokní stavbu nechal další majitel, Jiří Rudolf Wipplar z Ušic, po roce 1737 radikálně přestavět na barokní palác s plánem nobile v patře západního křídla. Při této přestavbě byla zcela změněna dispozice, sjednoceny fasády a budova završena dvojitou mansardovou střechou s půdní vestavbou. Jižní křídlo bylo v patře nastaveno zdí se slepými okny.

V 60. letech 18. století za hraběte Ignáce Chorynského, který byl milovníkem hudby a divadla, bylo ve východním křídle z piana nobile zřízen divadelní sál s bohatou štukovou výzdobou, otevřený až do půdního prostoru. Hlavní reprezentační sál byl nově situován do západního křídla. Palác byl upraven tak, aby odpovídal reprezentativním nárokům nejvyššího zemského úředníka. Roku 1800 koupil palác za 7000 zlatých hrabě Jan L-M, který k němu v roce 1808 připojil část domu přiléhajícího k jižní straně. V letech 1817-1822 nechali Larisch-Mönnichové palác adaptovat podle plánu opavského stavitele Maxmiliána Wielsche. Jednalo se především o interiérové úpravy v empírovém duchu, stavební úpravy severního a východního křídla, dostavbu průjezdu k severnímu křídlu a úpravu fasád, na což upomíná Larisch-Mönnichovský alianční znak na hlavním průčelí. V roce 1820, v době konání Opavského kongresu, bydlel v paláci ruský car Alexandr I., pro nějž zde byla dokonce zřízena kaple pro řecko-katolické bohoslužby.

Od roku 1829 vlastnila palác dcera Jana L-M Marie, provdaná za Gebharda Blüchera z Wahlstattu. Manželé si za hlavní sídlo zvolili zámek v Raduni a opavský palác obývali minimálně. Sloužil k ubytování četnictva a po roce 1883 ho Blücherové nechali přestavět na nájemní dům. Při této přístavbě např. zanikl divadelní sál vybudovaný Ignácem Chorynským. Tehdy zde bydlel i známý slezský buditel JUDr. František Stratil. V roce 1930 byl palác adaptován pro potřeby Československého zemědělského muzea, které zde sídlilo do r. 1939. V roce 1945 byl objekt vrácen muzeu, to ho ale pronajalo a později prodalo Slezské tvorbě. Roku 1959 převzalo budovu Slezské muzeum a v 60. letech ji adaptovalo pro potřeby přírodovědného oddělení.

Po smrti Anny Marie Tekly z Mönnichu 6. prosince 1829 zdědily její majetek, který přinesla do manželství s Janem Larischem, děti Jindřich a Marie. Syn Jindřich obdržel statky Rychvald, Porubu u Orlové, Horní Lutyni a Záblatí, dcera Marie Raduň, Bravantice, Polanku, Studénku, Jistebník a dům č. 378 - tzv. Blücherův palác v Opavě. Další dvě dcery Rozina a Karolína obdržely od sestry Marie po 200 000 zlatých. Roku 1832 se Marie Larisch-Mönnichová provdala za hraběte Gebharda Leberechta Blüchera, vnuka vítěze nad Napoleonem a její majetek následně přešel do rukou rodu Blücherů.

Raduň

Raduň leží 6 km západně od Opavy. Z roku 1440 pochází první písemná zmínka o tvrzi v Raduni, která zřejmě sloužila nejen jako sídlo, ale i jako ochrana cesty z Opavy do Bílovce. Jiřík z Tvorkova nechal po roce 1580 přestavět tvrz na renesanční zámek. V roce 1780 koupil zámek Jan Václav Mönnich. Po jeho smrti v roce 1787 zdědila Raduň dcera Anna Marie, provdaná za Jana Laryše ze Lhoty. Jan Larisch, který přijal při svatbě jméno Larisch-Mönnich, si po roce 1816 vybral zámek v Raduni jako své reprezentační sídlo, především kvůli jeho poloze v blízkosti města Opavy a zároveň uprostřed přírody.

V letech 1846 - 23 byl zámek přestavěn v klasicistním stylu podle plánů opavského stavitele Johanna Antona Englische. Na západě byl zámek otevřen do zahrady a parku. Přízemí sloužilo jako provozní - bydlelo zde služebnictvo. Nacházely se zde sklepy, komory, spíže, kuchyně. První patro bylo obytné a reprezentační. Východní a jižní část sloužila reprezentaci a společenským účelům, severní zaujímaly soukromé pokoje panstva a hostinská apartmá. V letech 1823-29 byl v anglickém stylu přebudován park a do areálu přibyly další budovy - úřednický dům a oranžérie. 

Za hraběte Gebharda Leberechta Blüchera byl v letech 1830-38 zámek na západní straně uzavřen tzv. dolní galerií a terasou v patře, přitom bylo prodlouženo severní a jižní křídlo. V západní části areálu zámku nechal Gebhard Blücher roku 1849 vystavět pompézní hradební zeď z lomového režného zdiva, která měla připomínat středověkou architekturu a opevnění, zároveň byl zámecký areál doplněn o velký ovčín.

Za Gebharda III. Blüchera, který vlastnil panství od roku 1889, byl zámek upraven v historizujícím slohu. Do podkroví severního a jižního křídla bylo vestavěno mansardové patro, v jižním rohu nádvoří byla postavena zcela nová válcová věž, na severní renesanční věži bylo dostavěno hrázděné patro. Tato stavební akce byla dokončena v roce 1903.
Po 2. světové válce byl zámek Blücherům konfiskován a přidělen Československým státním statkům. Od roku 1974 byl majitelem zámku MNV v Raduni a sloužil potřebám obce. Na zámku byla umístěna ZDŠ, MŠ, zdravotní středisko, kino, klubovny. V roce 1980 byl zámek převeden na Okresní středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Opavě a byl využit k uskladnění mobiliáře ze zámku v Hradci, kde probíhala generální oprava. První patro jižního křídla bylo vyděleno z depozitárních prostor a od roku 1981 se zde začala budovat nová instalace a prohlídková trasa. Zámek byl pro veřejnost otevřen v roce 1984.

Bravantice

Bravantice leží v okrese Nový Jičín 5 km východně od města Bílovce. Šlechtické sídlo - tvrz se zde poprvé připomíná k roku 1570 (v literatuře je uváděn též rok 1594). V té době byla ves v majetku Bravantských z Chobřan. Renesanční stavba byla zřejmě obehnaná vyzdívaným vodním příkopem a mohutným valem, patrně s rondely. Z počátku byla snad dvoukřídlá, následně bylo nejspíš doplněno jižní křídlo s průjezdem. Zřejmě někdy v druhé polovině 17. století za hrabat Bruntálských z Vrbna, kteří získali statek roku 1651, byla tvrz přestavěna v jednoposchoďový barokní zámek. K dosud trojkřídlé tvrzi bylo přistavěno čtvrté, západní křídlo, které uzavřelo malé obdélné nádvoří, později doplněné v přízemí i patře arkádovou chodbou. Celý komplex obklopoval od konce 18. století anglický park.

Do stavebního vývoje zámku zasáhl také Jan Larisch-Mönnich, který nechal po přenesení ústřední správy statku do Bravantic v roce 1815 postavit úřednický dům, dnes nazývaný Nový zámek. Jedná se o patrovou obdélnou budovu s průjezdem tvořící vstupní partii k samotnému zámku, jejímž autorem mohl být opavský stavitel Johann Anton Englisch. Ten také na žádost Jana Larisch-Mönnicha vypracoval roku 1815 návrh na reprezentativní přestavbu starého zámku, která se však nikdy nerealizovala.

Teprve v letech 1829-30 proběhly menší úpravy především fasád a střechy.
V roce 1945 přešel zámek po konfiskaci majetku Blücherům do rukou státního statku. Po roce 1990 spravoval objekt Pozemkový fond ČR, následovně obec, od roku 2006 je v soukromých rukou.

Studénka

Studénka leží přibližně 20 km jihozápadně od Ostravy. Zámek byl postaven zřejmě na místě středověké tvrze asi v 2. polovině 17. století. V té době byl čtyřkřídlý, ale pouze dvě křídla byla zděná. Přízemí bylo klenuté, patra s malovanými trámovými stropy. Tato budova byla pravděpodobně v letech 1749-50 nahrazena jednokřídlou barokní novostavbou.

Za Larisch-Mönnichů proběhly v roce 1822 stavební úpravy pod vedením stavitele Maxmiliána Wielsche. Marie Blücherová nechala v letech 1860-63 zámek přestavět podle plánů vídeňského architekta Adolfa Korompaye. Byla přistavěna mohutná hranolová věž s vřetenovým schodištěm, tzv. pavilon a celý zámek byl upraven v novogotickém slohu.

Po 1. světové válce byl zámek pronajat obci Studénka, která v něm umístila legionářskou obchodní školu, pak část měšťanské školy, případně jej využívala jako obecní byty. V roce 1936 zámek od Huga Blüchera-Wahlstatt odkoupila. Na konci 2. světové války byl zámek značně poškozen. V dnešní době je zámek využíván ke kulturním účelům, je zde umístěna obřadní síň, knihovna, učebna základní umělecké školy a Vagonářské muzeum.

V blízkosti zámku se nachází budova bývalého pivovaru a palírny, přestavěná v roce 1762, která bývá nesprávně označována jako starý zámek.

Polanka nad Odrou

Polanka nad Odrou je dnes součástí Ostravy. Renesanční tvrz byla postavena za Sedlnických z Choltic zřejmě mezi lety 1560-86. Jan Kryštof Vanecký z Jemničky nechal roku 1663 rozšířit zámeckou kapli a později tvrz přestavěl na barokní zámek. Zámek byl po přestavbě čtyřkřídlý, jednopatrový, nádvoří bylo ze všech stran obehnáno dřevěnými malovanými pavlačemi. Přízemí bylo klenuté křížovými klenbami s hřebínky, v patře byly vesměs malované trámové stropy, většina místností byla rovněž opatřena malbou. Na východě z půdorysu vystupovala v základu renesanční polygonální kaple sv. Michala, vyzdobená renesančními i barokními freskami. Roku 1895 nechal Gebhard Blücher zámek renovovat.

V roce 1926 získal zámek po pozemkové reformě Antonín Doležel, za nějž zámek výrazně zchátral. V roce 1949 byl statek zestátněn a počátkem 60. let začala adaptace zámku pro potřeby JZD a obce, která ale nebyla dokončena. Poté byl do zámku umístěn sklad zeleniny a obilí. Nejhodnotnější část - kaple - byla zbořena. V současnosti hrozí zámku demolice.

Jistebník

Jistebník leží 10 km jihozápadně od Ostravy. V 16. století, pravděpodobně za Beneše Pražma z Bílkova (držel statek v letech 1554-1582), byla v Jistebníku postavena tvrz. Z ní se později v důsledku různých přestaveb a úprav, zejména ve 2. polovině 17. století, vyvinul menší barokní zámek. O jeho podobě však, bohužel, není nic bližšího známo. V roce 1746 získal Jistebník Alexandr Kašpar Mönnich, později přešel na Larisch-Mönnichy a na Blüchery. Zámek v té době sloužil jako obydlí vrchnostenských úředníků. Zbořen byl již koncem 40. let 19. století.

Dolní Životice

Dolní Životice leží asi 10 km jihozápadně od Opavy. Rozsáhlá renesanční tvrz obdélného půdorysu s dvěma nárožními válcovitými věžemi a psaníčkovým sgrafitem na fasádách zřejmě vznikla ve 2. polovině 16. století rozšířením středověkého hrádku. Původně byla chráněna vodním opevněním, které při pozdějších přestavbách zaniklo.

Po roce 1721 byl objekt barokně přestavěn a bylo přistavěno nové západní boční křídlo ukončené na jihovýchodním nároží rovněž válcovou věží. v té době byl kolem zámku založen francouzský park. Za Larisch-Mönnichů, kteří panství koupili na přelomu 18. a 19. století, byl zámek ve 2. polovině 19. století romanticky upraven do současné podoby a zároveň byla obrácena orientace západního průčelí z jihu k severu. Za Razumovských na konci 19. století byl zámek znovu upraven vložením přístavby mezi obě zámecká křídla, dosud spojená jen v místě válcové věže. V zámku byla po roce 1950 kasárna, armáda ho opustila silně zdevastovaný až po roce 1990. Před několika lety byl rekonstruován, přičemž vzniklo zcela nové východní křídlo a obnoven byl také skleník. Dnes zámecká budova slouží jako domov se sociální péčí pro mentálně postižené muže.

Nový Světlov

Zámek Nový Světlov leží ve Zlínském kraji v městečku Bojkovice necelých 30 km východně od Uherského Hradiště. Původně se na jeho místě nacházel pozdně gotický hrad postavený na konci 15. století Ctiborem z Landštejna. Velká renesanční přestavba mu dala v následujícím století podobu moderního opevnění se čtyřmi pětibokými bastiony. Roku 1613 získali Nový Světlov Serényiové. Ti nechali v 2. polovině 17. století hrad barokně upravit, především jeho interiéry a fasády. Po smrti Karla Serényiho v roce 1746 zdědila Nový Světlov jediná dcera Kateřina, po její smrti o 4 roky později přešlo panství na jejího manžela Josefa ze Saint Julien a dále na jeho syny z dalšího manželství. Ti prodali Světlov v roce 1803 za 277 000 zlatých Sofii Haugwitzové. Za jejího působení se stalo z hradu významné kulturní centrum. Po smrti Sofie Haugwitzové zdědila panství dcera Jindřiška. Ta stála, spolu se svým manželem Jindřichem Larisch-Mönnichem, za zásadní přestavbou hradu na zámek uskutečněnou v letech 1846-1856 na základě plánů vídeňského architekta Eduarda Kuschee. Tato novogotická přestavba dodala objektu zcela nový vnější vzhled. Nepravidelný půdorys budov zůstal zachován byly však odstraněny zbytky vnějšího renesančního opevnění a nově postavena nová hranolová čtyřpatrová věž a věž vedle nové jižní brány. Jedno a dvoupatrové budovy obklopující dvě nádvoří v sobě skryly původní gotický hrad i pozdější renesanční palác. Znovu byly upraveny interiéry a zcela změněny fasády, které získaly výrazné prvky tudorovské gotiky. Do úprav investovali noví majitelé 200 000 zlatých. Díky velikosti a podobnosti se zámkem arciknížete Maxmiliána Habsburského poblíž Terstu se Novému Světlovu začalo říkat Slovácké Miramare, i když italský zámek je časově mladší a mělo by tomu být tedy naopak.

Manželé Larisch-Mönnichovi zajížděli, zdá se, na Nový Světlov poměrně často. Úspěšný karvinský průmyslník Jindřich Larisch-Mönnich se zde pustil také do podnikání. Roku 1838 začal na Bojkovicku s těžbou železné rudy, v následujícím roce se přebudováním mlýna rozběhla výstavba vysoké pece, která později pod názvem Jindřiščina huť začala dodávat železo, mimo jiné i pro potřeby přestavby novosvětlovského zámku. Vzhledem k malému obsahu železa ve zdejší rudě však nebyla výroba rentabilní a na počátku 50. let 19. století byla ukončena.
Po smrti manžela v roce 1859, pobývala Jinřiška Larisch-Mönnichová na zámku ještě častěji. Z Vídně, případně až z Itálie sem nechala přivážet nábytek, obrazy, sochy, knihy, nádobí i kuriozity. S úpravami interiéru jí pomáhal Ital Vitaiano de Fumagalli, který působil v jejich službách. Pod jeho vedením byla také část obory přeměněna v anglický park s nezbytnými skleníky pro pěstování citrusů, fíků a dalších subtropických plodů. U zámku nechal založit morušový sad pro chov bource morušového k výrobě hedvábí.

Pro zámek znamenalo období působení hraběnky Larisch-Mönnichové obdobím největšího rozvoje a rozkvětu. Po její smrti v roce 1884 zdědila zámek vnučka Jindřiška, dcera nejmladšího syna Evžena (1835-1880). Ta si však svého dědictví užívala jen krátce, roku 1892 zemřela.
V roce 1906 nechal Jindřiščin manžel August Bellegarde zámek prodat uherskému šlechtici Aladaru Kereczenyimu, od něj jej koupil v následujícím roce Jiří Lubomierski. V exekuční dražbě získala panství v roce 1924 Pozemková banka v Praze. V roce 1926 se panství stalo součástí zbytkového statku ve vlastnictví manželů Ladislava a Jarmily Zbořilových, za nichž byl zámek znovu upravován. V roce 1946 patřil zámek rodině Rolných. Její potomci jej na počátku 90. let restituovali a rekonstruovali na hotel. Podnikání však nebylo úspěšné a firma Rolný Nový Světlov skončila v konkurzu. V letech 1857 - 2008 bylo v zámku umístěno Muzeum Bojkovska, které je nyní přestěhováno do centra města Bojkovice. Zámek je dnes v soukromých rukou, je přístupný veřejnosti. V prostorách hlavního nádvoří se nachází hudební a divadelní aréna. V areálu zámku je také hotel a restaurace.

Architekt Eduard Kuschee

Narodil se 2. března 1811 v Opavě jako třetí z 10 dětí městského podkováře Floriana Kuschee a Kateřiny, rozené Pospíšilové. Po ukončení Krajské hlavní školy v Opavě se vyučil zedníkem. Po složení tovaryšské zkoušky v roce 1829 odešel do Vídně, kde pracoval u stavebního mistra Ignaze Rama. V letech 1830-36 navštěvoval vídeňskou Akademii výtvarných umění. Po ukončení studia působil jako stavbyvedoucí na různých stavbách, kreslič plánů, ale věnoval se také vlastním projektům. Roku 1860 byla do obchodního rejstříku ve Vídni zapsána firma Ed. Kuschee. Kromě přestavby zámku Nový Světlov, či zámku Bisamberg v Dolním Rakousku, byl především autorem řady nájemních domů i průmyslových objektů převážně ve Vídni. Nerealizovány zůstaly jeho plány na přestavbu opavského divadla. V pozdějším věku Eduard Kuschee oslepl a v roce 1886 opustil Vídeň. Poslední léta svého života trávil u své dcery ve Starých Heřmínovech, kde také 12. ledna 1890 zemřel. O dva dny později byl pochován v Opavě.

Solca

Pro stavbu nového sídla si hrabě Jan Larisch-Mönnich vybral mírné návrší na území Solce, v blízkosti kaple, kterou zde nechali Larisch-Mönnichové postavit v roce 1844. Stavba nového zámku byla obecním představenstvem povolena 20. května 1873. Projektovými pracemi byl pravděpodobně pověřen vídeňský architekt Alois Maria Wurm-Arnkreuz. Dle stavebního protokolu se zde nacházelo 32 pokojů, 3 komory, 3 kuchyně a 6 sklepů. Zámek byl postaven v té době moderním novorenesančním stylu. Jak vyplývá z katastrální mapy Solce z roku 1874 byla původní stavba v dalších letech dále rozšířena. K střednímu traktu byla patrně v 90. letech 19. století přistavěna boční jednokomorová křídla. Autorství dostavby zámku je připisováno architektu Bohuslavu Černému. Konečnou podobu získal zámek v roce 1905, kdy byl hlavní vchod ve středním traktu zdůrazněn vybudováním sloupového portíku s balkonem.
Jednalo se tedy o dvoupatrovou budovu s různorodými trakty, ke které přiléhala ze dvou stran symetrická patrová křídla. všechny části objektu byly kryty vysokými valbovými střechami s malými kruhovými okny. Jediným zdobným prvkem fasád byly prosté okenní šabrány zakončené římsami a také sloupoví podpírající ze vstupní strany balkon. V roce 1910 byl nedaleko zámku postaven dům pro služebnictvo.

Dochované fotografie a archivní dokumenty podávají svědectví o tom, že interiéry byly bohatě zdobeny neorokokovými a klasicistními štukami, dřevěným obložením, dubovými parketami, krby a nábytkem zhotoveným na míru. V přízemí byly kuchyně, spíže a pokoje pro služebnictvo. Apartmány majitelů zaujímaly první patro, ve druhém se nacházely hostinské pokoje.
Impozantní vzhled zámku zdůrazňoval 80 hektarový park v anglickém stylu s mnoha druhy vzácných dřevin. V letech 1916-20 zde byla na základě plánu architekta Leopolda Bauera postavena rodová hrobka v podobě antické svatyně se sloupovím.

Reprezentační funkci rezidence Larisch-Mönnichů plnil zámek do podzimu 1944, kdy byl obsazen štábem Wehrmachtu. V prosinci 1944 budova vyhořela. Po válce byl zámek spolu s celým majetkem Larisch-Mönnichů zkonfiskován a později předán k užívání městu Karviná. Mobiliář byl již Larisch-Mönnichy ke konci války částečně odvezen na zámky Valeč, Jevišovice a do Vídně, částečně uložen ve štole dolu Františka. Po požáru roku 1944 pak byla většina mobiliáře uskladněna na humně karvinského pivovaru. Odtud byly jednotlivé předměty po konfiskaci zámku rozvezeny do různých institucí, např. Slezského zemského muzea v Opavě, Muzea Těšínska v Českém Těšíně, do státního zámku Jaroměřice nad Rokytnou, Vranov nad Dyjí, část zmizela beze stopy. Méně hodnotné kusy byly rozprodány místnímu obyvatelstvu. Zámecká knihovna byla předána Zemskému archivu v Opavě a knihovnám Národního muzea a Akademie věd v Praze. Dochovaný mobiliář karvinských zámků dnes lze nalézt v expozici zámku Fryštát.

Architekt Alois Maria Wurm-Arnkreuz

Narodil se 26. ledna 1843 ve Vídni v rodině úředníka. Po absolvování techniky ve Vídni a Mnichově pokračoval v roce 1863 ve studiu architektury na vídeňské Akademii, kde se stal žákem Augusta Sicarda von Sicardsburg a Eduarda van der Nülla. Alois Wurm byl výrazným představitelem pozdního historismu. Již záhy se projevil jeho talent a stal se vyhledávaným architektem. V létech 1870-72 působil v Moskvě, kde realizoval stavbu několika paláců. Po návratu do Vídně pokračoval v úspěšné kariéře. V 70. a 80.letech 19. století projektoval řadu reprezentativních domů v centru Vídně. Mnoho staveb navrhl také mimo Vídeň - divadlo v Bad Hall, arcibiskupskou rezidenci v Karlovicích (Chorvatsko) a zejména řadu vojenských léčeben po celé monarchii. Jako zdatného nástupce Siccardsburga a van der Nülla si Aloise Wurma vyhlédl Jan Larisch-Mönnich a oslovil jej se zakázkou na projekt zámku v Solci (1872-74). V Karviné (Doly) navrhl Wurm ještě jednu stavbu a to Larischův dětský azyl (1881). Kromě architektury se Wurm aktivně věnoval komunální politice. V letech 1891-96 byl mj. členem vídeňské městské rady. Rovněž publikoval řadu článků v denním tisku i v odborných časopisech. Za svou odbornou činnost obdržel několik řádů (Řád železné koruny aj.) a v roce 1909 byl povýšen do šlechtického stavu. Zemřel 3. února 1920 ve Vídni.

Architekt Bohuslav Černý

Narodil se 16. května 1867 ve Starých Benátkách (dnes část Benátek nad Jizerou) v rodině Karla a Alžběty Černých jako nejstarší ze čtyř dětí. Jeho otec byl stavitelský mistr. Působil v Benátkách n. Jizerou, pravděpodobně i v Praze a Vídni. Bohuslav Černý studoval v letech 1874-79 inženýrské stavitelství na české technice v Praze. V letech 1886-1903 pracoval jako architekt pro centrální ředitelství Larisch-Mönnichů v Karviné. Bohuslav Černý je v literatuře (Marko Šíp, Knížka o Karviné) uváděn jako autor dostavby zámku Larisch-Mönnichů v Solci a stavitel kostela Sv. Jindřicha v Karviné. Zcela jistě je autorem přestavby Závodního (Panského) hotelu, obytných domů koloniích Hranice a Jindřiška v Karviné a hospodářských budov na statku Olšiny ve Starém Městě. Od roku 1903 bydlel B. Černý v Praze. Dne 17. listopadu 1910 zde získal stavitelskou koncesi. K jeho nejvýznamnějším realizacím v Praze patří bezpochyby tzv. Šimsovo sanatorium, dnes Kojenecký ústav Thomayerovy fakultní nemocnice. V roce 1964 byla tato pozdně secesní budova spolu s celým areálem zapsána jako kulturní nemovitá památka.

Larisch-Mönnichův palác ve Vídni

Larisch-Mönnichův palác najdeme v centru Vídně na rohu ulice Johanngasse a Lothringerstrasse, naproti Městskému parku. Palác pro Jana hraběte Larische-Mönnicha  byl zbudován v letech 1867-68 podle projektu vzešlého ze stavební kanceláře vídeňských architektů Augusta Sicarda von Sicarsburg a Eduarda van der Nülla, kteří mimo jiné projektovali také budovu vídeňské opery. Po smrti obou architektů v roce 1868 stavbu dokončil Karl Staltler.

Larisch-Mönnichův palác postavený ve stylu francouzské neorenesance je klasickým příkladem šlechtického bydlení ve 2. polovině 19. století. Jedná se o třípatrový objekt s nárožní válcovou věžicí. Struktura fasád odpovídá soudobé architektuře paláců a nájemních domů. Nápadné je zvláště oddělení parteru s mezaninem kordónovou římsou a plastické zdůraznění druhého patra sledem výrazně plastických ediku odpovídajících pianu nobile (patro šlechtických paláců a zámků, ve kterém je umístěna sestava reprezentativních prostor). Na hlavním průčelí zaujme vstup řešený mohutným portálem flankovaným plochami risalitů, které na úrovni druhého patra nesou sloupy, podepírající mohutnou atiku sevřenou nízkými pylony. 

Vnitřní uspořádání paláce vypadalo následovně: V přízemí bylo umístěno zázemí paláce (kuchyně, prádelna, sklady, garáže, pokoje vrátného a kuchaře). V navazujícím mezaninu se nacházel apartmán hraběte sestávající se z pěti pokojů (místnost s biliárem, kuřárna, pracovna, jídelna, ložnice). V mezaninu byly také pokoje hraběcího komorníka, sekretáře a kočího. Po monumentálním schodišti se vstupovalo do druhého patra, které tvořily reprezentativní prostory(velký sál, jídelna, hudební salónek, čajový a malý salónek), apartmán hraběnky (budoár, ložnice, garderoba) a pokoje služebných. Ve třetím patře pak byly pokoje pro hosty.
Od roku 1970 slouží budova paláce jako velvyslanectví Irácké republiky.

Architekti Eduard van der Nüll a August Sicard von Sicardsburg

Eduard se narodil na počátku ledna roku 1812 ve Vídni a August 6. prosince 1813 v Budě (Budapešť). Oba vystudovali architekturu na vídeňské polytechnice a následně pokračovali ve studiu na Akademii. V letech 1839-43 podnikli společnou studijní cestu po západní Evropě, která z nich udělala celoživotní přátele. Velkou část architektonických návrhů pak realizovali společně. Přitom Sicardsburg řešil zejména praktické a technické otázky, zatímco Nüll se zabýval problémy estetickými a dekorativními. Oba se stali profesory vídeňské Akademie, v roce 1843 nejdříve von Sicardsburg a o rok později van der Nüll, pro něhož byla zřízena dokonce nová katedra "perspektivy a ornamentiky". Oba náleželi k nejvýznamnějším zástupcům pozdně romantického historismu, přičemž ovlivnili řadu následovníků, k nimž patřili např. Carl Hasenauer či Otto Wagner. Nejvýznamnějším společným dílem obou tvůrců se stala budova dnešní Státní opery, dříve Dvorní opery. Nová operní budova ve Vídni byla naplánována v roce 1860 jako jedna z prvních monumentálních staveb na nové okružní třídě Ringstrasse, jež vznikla v prostoru bývalých městských hradeb zbořených po roce 1857. Výstavbě budovy předcházela soutěž architektů, v níž zvítězil právě návrh Augusta Sicarda a Eduarda van der Nülla ve stylu francouzské neorenesance. Stavební práce probíhaly v letech 1861-69. Veřejnost nebyla nejprve se stavbou spokojena a dávala to patřičně najevo. Stavbě pod úrovní terénu se začalo přezdívat "utopená kisna",nebo v analogii k porážce císařských vojsk v roce 1866 "Hradec Králové architektury". Ke kampani se připojil i sám císař a nešťastný van der Nüll se nakonec 4. dubna 1868 oběsil, ačkoliv jeho žena byla v 8. měsíci těhotenství. Jeho kolega Sicardsburg zemřel přesně 10 týdnů na to na tuberkulózu, takže se ani jeden z nich nedožil dokončení budovy. Nedlouho po slavnostním otevření opery, které se konalo 25. května 1869 se nálada veřejného mínění i názory odborníků změnily a stavba se později stala vzorem, mimo jiné i pro Národní divadlo.

Velké Kunčice, PL

Velké Kunčice se nacházejí na polské straně Těšínského Slezska ve vzdálenosti asi 8 km východně od Karviné. První zmínku o Velkých Kunčicích nalezneme v soupisu desátků vratislavského biskupa v roce 1305 pod názvem Kunczincdorf. Po celý středověk až do začátku novověku nesla název Knížecí Kunčice podle svých majitelů, těšínských knížat. Od 15. století měnila své majitele - prvními byli Kornicové, Bludovští, Harrasovsští, Vlčkové a od roku 1825.  Nejstarší šlechtické sídlo zde bylo postaveno patrně již na počátku 15. století příslušníky rodu Korniců. Dalšími majiteli byli Mníškové z Velkých Kunčic, Karvinští z Karviné a Bludovští z Bludova. Počátkem 17. století se majitelka panství Eva Bludovská provdala za Mikuláše Vlčka z Dobré Zemice. Jejich syn, Jiří Bedřich Vlček, maršálek těšínského knížectví, nechal na místě původní stavby postavit nový zámek.

Dle nejstaršího zobrazení z roku 1806 se jednalo o patrové sídlo s mansardovou střechou. Poté co panství získal Jan Josef Antonín Larisch-Mönnich, zůstal zámek několik desetiletí neobydlen. Teprve Janův vnuk Evžen hrabě Larisch-Mönnich si Velké Kunčice vybral za své sídlo a zámek nechal u příležitosti sňatku s hraběnkou Marií Deymovou ze Střítěže v roce 1865 přestavět.

Zámek tvořily hlavní trakt s visutým rizalitem, věž s vyhlídkovou terasou a postranním pavilonem. Jednoduché fasády, půlkruhová benátská okna a ploché střechy připomínaly toskánskou vilu. Po smrti Evžena Larisch-Mönnicha panství zdědila dcera Gabriela. U příležitosti jejího sňatku s hrabětem Felixem Thun Hohenstein v roce 1893 byl zámek opět přestavěn. Tentokrát získal barokně klasicistní podobu. Hlavní trakt byl zvýšen o jedno patro, celý objekt byl kryt mansardovou střechou, rozšířena byla také čtyřpatrová věž s hodinami a vysokou kopulí. Zámek obklopoval zámecký park s rybníkem.

V roce 1945 byl zámek Thun Hohensteinům konfiskován a následně zde byl umístěn dětský domov. V roce 2007 získali zámek soukromí majitelé, kteří zde chtěli zřídit hotel. Projekt však nebyl realizován.

Rychvald

První písemná zmínka o obci Rychvald (polsky Rychwald, německy Reichwaldau) pochází z roku 1305 a souvisí se vznikem Těšínského knížectví. To později spadalo pod vládu Jana Lucemburského a Habsburků, kteří ho ovládali až do počátku první světové války. Až do roku 1573 patřil Rychvald k fryštátskému panství a byl vpřímém vlastnictví těšínských knížat. Po smrti knížete Bedřicha Kazimíra v roce 1571 bylo kvůli dluhům nutno majetek rozprodat. V roce 1573 koupil panství Burian Barský z Baště (+1574) a vytvořil z něj sídlo samostatného panství. To vyvolalo potřebu výstavby nového panského sídla, protože do té doby byl ve vsi jen dvorec fojta. Burian Barský začal se stavbou renesančního zámku spojeného s dvorem, kterou dokončil jeho syn Bernard (1574-1615), zřejmě krátce po roce 1577, kdy se již píše "na Rychvaldě". Podle pověsti bylo na stavbu použito zdivo zbořeného kláštera benediktínů v Orlové. Za stavitele zámku je některými badateli pokládán zednický mistr Bernard Leone z Locarna, působící na přelomu 16. a 17. století v Moravské Ostravě.

Renesanční zámek byl od počátku spojen s hospodářským dvorem (tzv. Starý nebo Zámecký dvůr). Zámek byl čtyřkřídlý s čvercovým vnitřním nádvořím, kolem nějž obíhala arkádová chodba s renesanční hřebínkovou klenbou. Tři křídla byla patrová, západní křídlo bylo přízemní. Severní (hlavní) a východní křídlo bylo obýváno majitelem. V přízemí východního křídla byla kaple, zbylá dvě křídla sloužila hospodářským účelům. Hlavní vstup byl zvýrazněn renesančním kamenným portálem s erby Bernarda Barského a jeho manželky. Přízemí zámku bylo zaklenuto valenou klenbou s žebry nebo výsečemi, stěny byly zdobeny malbami, psaníčkovým sgrafitem a štukovým dekorem. V patře byly ploché trámové stropy, pravděpodobně malované.

V roce 1770 koupil Rychvald od Amanda z Gašína Jan Václav Mönnich. V roce 1791 jeho dcera Anna Tekla přinesla panství sňatkem s Janem Laryšem ze Lhoty do rodu Laryšů, respektive Larisch-Mönnichů. V té době byl zámek jen sídlem správy panství a jeho součástí byla i palírna kořalky s výčepem (vyhořela v r. 1951). V letech 1859-80 a 1880-1906 provedli Evžen Larisch-Mönnich spolu s dcerou Františkou četné stavební úpravy. Např. původně ozdobná renesanční fasáda byla překryta střízlivější (snad ve stylu klasicismu). Většina arkád byla zazděna, vnitřní prostory byly modernizovány. Nad vstup byl k erbu Barských přidán erb Larisch-Mönnichů. Tuto úpravu později zhodnotil obecní kronikář slovy: "Nynější zámek je takovou obnovou, že po původním nezůstalo památky". Poslední stavební úpravy zámku byly provedeny v roce 1935 za Strahembergů stavitelem Ferdinandem Střelcem.

Georgu Strahembergovi byl statek v roce 1945 konfiskován. Zámek poté sloužil zčásti k obývání, zčásti k zemědělským účelům. Po roce 1962 se vlastníkem zámku stal podnik OKD - Rekultivace. V září 1989 koupilo zámek výrobní družstvo Redos z Hradce Králové, které ho nechalo nevyužitý, takže pokračovalo jeho chátrání započaté již v době státního statku (např. byl zničen renesanční vstupní portál). V roce 1996 zámek v dražbě koupil Zdeněk Geryk, který také neměl prostředky na jeho údržbu a zánik zámku pokračoval. Od roku 2009 je majitelem Pavel Šmíra, který začal s jeho rekonstrukcí na společenské a kulturní sídlo.

Pověst: Dávno tomu, žil v Rychvaldě zámecký pán. Byl to zlý a lakomý člověk. Lidé se ho báli jako ohně. Nikdo se mu ničím nezavděčil, byl věčně nespokojený. Z lidského potu se snažil nahamonit co nejvíce bohatství. Ani za největších veder nedovolil lidem uhasit žízeň, nesměli opustit práci. Za svou krutost musel pán po své smrti pykat. Každou noc běhal kolem zámeckého rybníka a volal : " Pít, pít, pít ",  sám se napít nesměl. Osvobodit ho mohl jen milosrdný člověk, který by mu vody podal. Místo, kde duch strašil, lidé večer míjeli. Ale jednou, pozdě večer, šel tudy z námluv odvážný pacholek z nedalekého statku. Duch mu zastoupil cestu s prosíkem : " Pít, pít, pít ".  Přitom mu z úst šlehal červený plamen. Pacholek beze slova šel k rybníku, do svého klobouku nabral vodu a podal ji tomu zjevení. Duch vodu vypil jedním douškem a potom pacholkovi řekl: " Děkuji ti za spasení duše a teď pojď se mnou". Vedl mládence do zámeckého sklepení. Tam, na sudech plných peněz, seděli malí ďáblici, chichotali se, hráli na okarínách, nebo si hráli s penězi na přesypávanou. Peněz zde bylo nesmírné množství. Duch nasypal z jednoho soudku plný pytlík stříbrných tolarů, podal jej pacholkovi a řekl: " Ten pytlík můžeš kamkoliv položit, nikdo ti zněj nevezme ani penízek, a kdyby však uvidíš". Pacholek se vrátil domů velmi unavený. Vlezl si do stodoly, bez obav položil pytlík na humno,  zavrtal se do slámy a usnul. Časně ráno ho do stodoly přišla budit hospodyně. Hned si všimla pytlíku, nechala proto pacholka ještě spát, tiše vyklouzla zpět ze stodoly, ale v okamžení se vrátila s velkou slaměnou ošatkou. Do ní si usypala z pytlíku peníze a odnesla je domů. Teprve pak , jakoby nic, vzbudila pacholka. ten si hned všiml, že z pytlíku peněz ubylo. Podezřele se podíval na hospodyni, ale neřekl ani slova a šel po své práci. Celý den pilně pracoval a nic podezřelého se zatím ve statku nedělo. Šel proto večer klidně spát, ale než usnul, přemýšlel o tom, co mu duch řekl, když mu pytlík s penězi dával. O půlnoci pacholka probudily divné zvuky. Vyšel ze stodoly a přiblížil se k domu. Podíval se oknem do světnice, ozářené svitem měsíce. Viděl hospodyni, jak víří v divokém tanci s jedním ďáblíkem. Kolem tančícího páru poskakovali další dva a hráli na okarínách. Pacholek v nich poznal čertíky ze zámeckého sklepení. Usmál se a řekl: " To se hospodyně za ty ukradené peníze vytancuje - to je mi spravedlnost". Ale mýlil se. Celou hodinu od půlnoci do jedné, musela hospodyně s ďáblem vířit v divokém reji. Když na kuchyňských hodinách odbila jedna, ztratili se ďáblici a vyčerpaná hospodyně se svalila na lavici. Tak se to opakovalo druhou i třetí noc. Hospodyně byla ráno unavená, chodila jako polámaná a bezduchá, až se pacholek nad ní slitoval a řekl jí, že bude muset s ďábly tancovat tak dlouho, dokud nevrátí to,  co ji nepatří. Hospodyně přísahala, že nic kradeného nemá, ale když se přiblížil večer, dostala strach z ďábelského tance. Uznala, že pacholek má pravdu a vrátila mu odcizené peníze. Pacholek si vzal,  co bylo jeho, vypověděl hospodyni službu a šel si hledat práci jinam. Šel hledat lidi, jímž by mohl důvěřovat, neboť tam, kde si lidé důvěřují, jsou dobré vztahy, tam je přátelství.

Prstná

Prstná  je vesnice, část obce Petrovice u Karviné v okrese Karviná. Nachází se asi 2 km na severovýchod od Petrovic u Karviné.

Empírový zámeček s aglickým parkem byl postaven v 1. polovině 19. století, pravděpodobně za Vojtěcha Gussnara, který koupil statek Prstná roku 1796 od Jana Larisch-Mönnicha. Původně jednokřídlá stavba byla později doplněna krátkým bočním křídlem ve stylu belvedéru.

V roce 1879 prodali Gussnarové statek zpět Larisch-Mönnichům a zámeček se stal sídlem Jiřího Larisch-Mönnicha a jeho ženy Marie Louisy z Wallersee. Pobývali zde jen krátce, protože v roce 1882 koupili statek Pillersdorfové. Roku 1893 se pak statek vrátil do rukou Larisch-Mönnichů a sice Jindřicha z karvinské větve rodu. Ve 20. letech 20. století vlastnila zámek Sokolská župa těšínská Jana Čapka v Orlové, která ho v roce 1928 pronajala obci Petrovice u Karviné pro potřeby české měšťanské školy. Po válce sloužil zámek krátce k bydlení, v roce 1946 ho chtěla koupit obec a zřídit v něm obecní kancelář, knihovnu, mateřskou školu a zasedací síň. Přestože již byla vyhotovena kupní smlouva, koupě byla nakonec zrušena. Zámek pak koupil obchodník Štěpán Vnuk, který však o něj příliš nepečoval. V roce 1968 požádal o demolici zámku, v němž již většina místností nebyla schopna obývání. Zástupci památkové péče ale trvali na zachování zámku a jeho opravě.

Dědicové Štěpána Vnuka nakonec zámek darovali státu a ten zahájil v roce 1975 rekonstrukci, která trvala do roku 1985. Po rekonstrukci byl zámek využit pro reprezentativní prostory MNV, část jako restaurace a hotel. V roce 1999 proběhla restituční řízení, v nichž zámek připadl potomkům bývalých majitelů. Budova byla poté pronajímána jako restaurace, vinárna a galerie. V říjnu 2012 koupila zámek včetně parku společnost TRESTLES, a. s. Objekt byl zrekonstruován a slouží jako hotel a wellness centrum.

Šenov

Město Šenov se nachází v Moravskoslezském kraji, v okrese Ostrava-město. V roce 1388 je Šenov připomínán jako zvláštní samostatný statek, ve 14. a 15. století zde sídlili zemané označovaní jako Šaškové ze Šenova. V roce 1531 koupili statek Sedlničtí z Choltic, kteří zahájili stavbu menšího renesančního zámku. Ten dostal konečnou podobu až za nového vlastníka, kterým byl od roku 1549 Jaroslav Skrbenský, svobodný pán z Hříště.

Statek Šenov koupil spolu se zámkem Jindřich Larisch-Mönnich v roce 1893. Zámek zde byl postaven pravděpodobně někdy ve 2. polovině 16. století Jaroslavem Skrbenským z Hříště. Renesanční zámek měl podobu jednopatrové čtyřkřídlé budovy s nepravidelným lichoběžníkovým půdorysem a s vnitřním obdélníkovým nádvořím. Přízemní část zámku tvořily byty pro služebnictvo a hospodářské místnosti (sklady, spižírny apod.). V prvním patře se nacházely pokoje panstva, velký sál a knihovna. Na vlastní zámeckou budovu navazoval dvoukřídlý komplex hospodářských a úředních budov. Okolí zámku bylo upraveno jako park. V letech 1761-64 byl v blízkosti zámku postaven pozdně barokní kostel. Skrbenským z Hříště patřil Šenov až do roku 1867. Za Jindřicha Larisch-Mönnicha byly provedeny pseudogotické úpravy interiéru zámku, především velkého sálu.

Do dalších osudů zámku nepříznivě zasáhly události na konci 1. světové války. V roce 1917 zde byla ubytována maďarská vojenská posádka, která objekt velmi poškodila. Později v době bojů o Těšínsko mezi Polskem a Československem zde byly umístěny jednotky francouzské a italské, nakonec i československé vojsko. V roce 1918 získal statek Bedřich Larisch-Mönnich, který neměl o poškozený objekt zájem a proto vyvolal v roce 1924, kdy se část zámku zřítila, jednání o jeho likvidaci. Ta proběhla v roce 1927, zachována zůstala jen nevelká část severního křídla hospodářských budov. V 60. letech 20. století byl upraven zámecký park a nedemolovaná část budov byla přestavěna ve stylu socialistického realismu pro potřeby tehdejšího národního výboru. Dnes je zde umístěna Základní umělecká škola.

Pověst O šenovském pánovi

Podrobně o zbouraném zámku Šenov i s fotografiemi zde. S popisem, mapou a dokonce s pohádkami:

Další čtení o zbouraném zámku v Šenově i nedalekých vesnicích zde:

Další fotografie z míst šenovského zámku:

Zakřov, PL (Zakrzów)

Zakřov se nachází na jihu Polska asi 20 km severně nad Ratiboří (Raciborz). Panstí Zakřov získal Jindřich hrabě Larisch-Mönnich pravděpodobně v roce 1829. Po jeho smrti v roce 1859 jej zdědil syn Leo hrabě Larisch-Mönnich a následně jeho syn Jiří. Ten zde také nechal v letech 1898-1902 postavit své reprezentativní sídlo. Jedná se o patrovou obdélníkovou novobarokní stavbu doplněnou na jižní straně na úrovni prvního patra terasou podepřenou osmi sloupy. Budova je kryta mansardovou střechou s vikýři. Zámek obklopuje park (9,18 ha), kde můžeme nalézt řadu vzácných stromů - včetně dvou krymských lip uvedených v seznamu přírodních památek, amerického tulipánovníku, černé borovice apod.

Ze zámku se ale Jiří Larisch-Mönnich netěšil dlouho. Roku 1912 jej prodal hraběti Bolko von Helsingen. Po válce patřil palác státnímu statku, později slévárnám Katowice a firmě Herbapol. Při poválečné rekonstrukci byly zničeny všechny zdobné prvky na fasádě. V současné době je v majetku obce Polska Cerekiew, která jej pronajímá jezdeckému klubu "Lewada". Postupně probíhá jeho rekonstrukce.

Pardubice

Larischova vila, pro kterou se v Pardubicích vžil název Zámeček, se nachází ve východní části katastru města v areálu bývalého národního podniku Tesla Pardubice. Novorenesanční vilu si nechal postavit Jiří hrabě Larisch-Mönnich v roce 1885 podle projektu architekta Františka Schmoranze staršího.

Hrabě vilu využíval hlavně v období parforsních honů a Velké pardubické. V areálu byly proto postaveny rovněž rozsáhlé stáje. Jiří hrabě Larisch-Mönnich vlastnil vilu poměrně krátce. Již v roce 1897, rok po rozvodu s Marií Louisou, vilu prodal a přestěhoval se na své panství Zakřov. Novým majitelem Zámečku se stal Alfons Henckel, jehož rodina objekt vlastnila až do roku 1828. Tehdy vilu zakoupil obchodník Alois Erhart, jehož dcera v letech 1934-37 vilu pronajala Leopoldu hraběti Fuggerovi-Babenhausenovi. V roce 1937 vila přešla do majetku města Pardubice a krátce zde byla usídlena část vojenského jezdeckého učiliště.

Po německé okupaci v roce 1939 se ve vile usadil prapor záložního policejního pluku Böhmen, tzv. Schutzpolizei, který zde byl do roku 1944. Jednotka si v zámecké oboře zřídila cvičnou střelnici, která se za heydrichiády stala popravištěm gestapa. Od 3. června do 9. července 1942 zde bylo popraveno zastřelením celkem 194 osob. Jeden den (24. června 1942) byl vyhrazen na popravu obyvatel obce Ležáky. Obyvatelé této vesnice včetně dětí byli před popravou vězněni a vyslýcháni v rozsáhlém sklepení vily. Po válce zřídil Svaz osvobozených politických vězňů v místě popraviště památník.

Samotná vila s přilehlým areálem po roce 1945 krátce sloužila opět armádě, byla zde umístěna Škola důstojnického dorostu. V roce 1956 připadl objekt národnímu podniku Tesla, která jej využívala jako kancelářské a skladové prostory. V roce 2000 koupila vilu firma Foxconn. Nevyužívanou a chátrající vilu v roce 2015 firma Foxconn bezplatně převedla na Československou obec legionářskou, která plánuje ve vile vytvořit expozici věnovanou čs. odboji za 2. světové války.

Bližší informace zde:

Zámek v Ráji

Renesanční zámek v Ráji si v letech 1564-71 nechal na okraji svahu nad údolím řeky Olše postavit kníže Fridrich Kazimír z těšínské větve Piastovců. Ráj je dnes jednou z částí města Karviné. Renesanční sídlo se mělo stát jeho novou reprezentativní rezidencí a nahradit tak nedaleký zámek ve Fryštátě. Krátce po dostavbě zámku Fridrich Kazimír zemřel. Dluhy, které po něm zůstaly, musel jeho otec v roce 1572 řešit odprodejem části území Těšínského knížectví, mimo jiné také vsí Ráj s novostavbou zámku. Novými majiteli se stali Cikánové ze Slupska.

Od poloviny 17. století se pak zdejší majitelé často měnili. Mezi nimi byli např. Sunkové z Budatína, Wilczkové z Dobré Zemice či Taaffové. Nejpozději na počátku 18. století došlo k barokní přestavbě, při níž byl zámek rozšířen o dvě křídla. Dispozičně získal zámek podobu trojkřídlého patrového objektu s otevřeným nádvořím uprostřed. V severozápadním křídle byl umístěn hlavní vstup do dvora, nádvoří se otvíralo do přilehlé zahrady. K jihozápadnímu křídlu byla přistavěna čtyřpatrová věž zastřešená cibulovitou střechou. V přízemí věže se nacházela kaple.
V roce 1792 Ráj koupil hrabě Jan Larisch-Mönnich, který jej obratem prodal Jiřímu svobodnému pánu Bessovi z Chrostiny. V roce 1863 po zásahu bleskem zámek vyhořel. Při následných opravách byla snížena věž na úroveň hlavní zámecké budovy a ukončena cimbuřím. Samotná zámecká budova byla zastřešena mansardovou střechou. Bessové vlastnili Ráj až do roku 1899, kdy jej opět koupili Larisch-Mönnichové.

Jindřich hrabě Larisch-Mönnich provedl v letech 1899-1903 rozsáhlou přestavbu, jíž získal zámek podobu, kterou si uchoval až do svého zániku. Došlo k rozšíření obou postranních zámeckých křídel, která byla spojena nově postavenou neoklasicistní zdí s třemi branami. Při této přestavbě byla opět zvýšena věž. V severozápadním křídle byl ke vstupu přistavěn portikus s balkonem.

Přestavěná budova získala masardovou střechu s vikýři a celý zámek dostal neoklasicistní fasády. Přestavba se dotkla i interiéru. Největší změny byly provedeny v severozápadním křídle, kdy byla upravena vstupní hala s tříramenným schodištěm do prvního patra, přístupná jak z parku tak z nádvoří. Po dokončení přestavby se v zámku nacházelo přes 60 místností, z toho 24 pokojů v prvním patře sloužilo k bydlení členům hraběcí rodiny. Od 20. let 20. století se začalo jedno zámecké křídlo využívat k ubytování lázeňských hostů (Larisch-Mönnichové byli totiž od roku 1899 také majiteli Lázní Darkov).

Larisch-Mönnichové vlastnili zámek až do roku 1945, kdy jim byl na základě tzv. Benešových dekretů československým státem zkonfiskován. V zámku byl nejprve umístěn internát pro hornické učně, později přibyla polská obecná škola. Od roku 1951 začal zámek sloužit jako nemocnice. Nejprve zde byla umístěna posádková nemocnice, poté porodnice a oddělení mužské interny, které zde bylo až do r. 1968. Kvůli nedostatečné péči zámek chátral a v roce 1976 jej vážně poškodil požár. V srpnu 1980 byl celý objekt demolován.

Palfau

Lovecký dům nebo zámeček, jak byla tato stavba nazývána, se nacházel v podhůří rakouských Alp ve štýrské obci Palfau, která leží přibližně 85 km severozápadně od Štýrského Hradce. Tento objekt získali Larisch-Mönnichové pravděpodobně na počátku 20. století. Jednalo se o třípatrovou stavbu s hospodářským zázemím. Podle plánu z roku 1930 si můžeme udělat představu jak vypadalo vnitřní uspořádání domu. V přízemí byla umístěna jídelna, kuchyně, spíž, kotelna, pokoj pro sloužícího a veranda. V prvním patře se nacházely samostatné ložnice hraběnky a hraběte, společná koupelna, obývací pokoj a pokoj pro hosty. V prvním podkrovním patře byly čtyři pokoje. Z plánu ovšem nevyčteme, k jakému účelu sloužily. V druhém podkrovním patře pak byly umístěny ještě dva pokoje pro sloužící. Larisch-Mönnichové byli vášnivými lovci a tak lze předpokládat, že v Palfau zpočátku trávili čas především v období honů.

V roce 1945 po konfiskaci majetku v Československu se však Palfau stalo jejich trvalým domovem. Na místním hřbitově jsou v rodinném hrobě pohřbeni JUDr. Jan Larisch-Mönnich (+1962), jeho manželka Olivie (+1971), syn Eduard (+1987) a část zpopelněných ostatků nejmladšího syna Jana (+1997). Zbylé části Janových ostatků jsou pohřbeny ve španělské Marbelle a v Karviné v kostele Povýšení sv. Kříže.

Původní dům v Palfau již nenajdete, musel v 80. letech 20. století ustoupit výstavbě nové silnice. Potomci Eduarda Larisch-Mönnicha zde však žijí dodnes. Provozují v Palfau pilu a firmu, která zajišťuje pro turisty různé sportovní aktivity - projížďky na čtyřkolkách, rafting a také paintball.

Rastengerg

Hrad Rastenberg se nachází v zápaní části stejnojmenné obce v Dolním Rakousku, na úzké strmé skalní ostrožně nad potokem Purzelkamp a z dálky je viditelnou dominantou místní krajiny.

Výstavbu hradu lze datovat mezi léty 1193 - 1205. Jeho staviteli byli příslušníci rodu von Rastenberg. Až do roku 1879, kdy hrad zakoupila hrabata Thurn-Valsassina se zde vystřídala celá řada majitelů. Hrad prošel za dobu své existence řadou rozmanitých přestaveb, přesto si jádro hradu ve své podstatě zachovalo téměř původní podobu z doby kolem roku 1200.

Příslušníci rodu Thurn-Valsassina hrad trvale obývají dodnes. V roce 1940 se zde přivdala nejmladší dcera JUDr. Jana Larisch-Mönnicha a Olivie Fitz-Patrickové Mary. Dnes zde žije její syn Georg s rodinou.

Javoří (Jaworze, PL)

Zámek Javoří v polské části Těšínského Slezska, ležící 30 km východně od Karviné, získali Larisch-Mönnichové v roce 1906. Rozsáhlý zámecký komplex, jehož součástí byla vstupní budova s erby majitelů, klasicistní zámek, oranžérie, dvě křídla po stranách nádvoří a rozsáhlý anglický park, nechali na konci 18. století zřídit příslušníci rodu Saint-Genois. Patrová zámecká stavba vynikala svou výjimečnou architekturou. Fasáda byla z čelní strany zdobena okenními šabránami, doplněnými štukovými rozetami a rostlinnými vici v přízemí i patře. Hlavní fasádu zvýrazňuje centrální rizalit s balkonem, podepřený sloupy, členěnými dvojitými jónskými polosloupy, které podpírají trojúhelníkový štít. Budova je kryta prostou valbovou střechou.
V roce 1935 se zámek stal domovem manželů Heleny Larisch-Mönnichové a André Tarnowského. O deset let později (1945) jej převzal polský stát, nejprve zde byl Dětský domov pro válečné sirotky a od roku 1956 Státní výchovný ústav pro mládež. V roce 2010 zachvátil budovu rozsáhlý požár, po kterém byl v následujících letech zámek opraven a dnes je zde opět umístěn ústav pro mládež.

Jevišovice
Město Jevišovice leží v Jihomoravském kraji asi 16 km severozápadně od Znojma na řece Jevišovce. První zmínka o něm pochází z roku 1289, kdy se připomíná jako majitel Boček z Kunštátu. Pravděpodobně v té době zde již stával také hrad, který však byl roku 1421 pobořen vévodou Albrechtem. Páni z Kunštátu sídlo již neobnovili a někdy v polovině 15. století zbudovali na protilehlé straně řeky v blízkosti městečka hrad nový. Přestavba z konce 16. století mu dala podobu renesančního zámku s čestným dvorem a arkádami. Roku 1649 získal panství Ludvík Raduita de Souches, organizátor obrany Brna proti Švédům v roce 1645, který zámek poničený 30 letou válkou opravil a přestavěl. K definitivnímu ukončení barokní přestavby došlo v roce 1686. K původní dvoupatrové stavbě s ústřední hranolovou věží přibyla dvě patrová křídla, byla obnovena pobořená zámecká kaple a dvůr uzavřela přízemní terasa. ´Tato podoba Starého zámku zůstala v podstatě zachována do současnosti.

Tentýž Ludvík de Raduita de Souches nechal v závěru 17. století uprostřed zámecké obory na okraji Jevišovic postavit zámecký letohrádek, který byl v závěru 18. a na počátku 19. století dalšími majeteli z rodů de Souches a Ugartů dále upravován a rozšiřován. Dřevěné jádro nahradilo cihlové zdivo a postupně vznikl jednoduchý barokně-klasicistní zámeček s převážně obdélníkovým půdorysem. Stavbu obklopoval rozsáhlý anglický park s galerií soch, zahrnující rovněž užitkovou zahradu se skleníky. Další úpravy z poloviny 18. století případně z doby po roce 1879, daly zámku historizující vzhled. V roce 1898 koupil panství vídeňský bankéř Robert svobodný pán Biedermann z Turony, který se pustil do dalších stavebních úprav Nového zámku, a to na základě plánů vídeňských architektů Emila Bresslera a Gustava Witrische. Do severního průčení byla vestavěna hranolová věž zakončená cimbuřím s nárožními věžičkami, která se stala jeho hlavní dominantou. Kromě estetického účelu plnila věž funkci i technickou. V jejím sklepení vznikla kotelna (k tomu patřilo i zavedení ústředního topení v hlavní zámecké budově), v přízemí se nacházela vstupní hala, v podstřeší byl instalován vodojem. Významným půdorysným přírůstkem zámku se stal nový propojovací trakt mezi hlavní zámeckou budovou a budovou kuchyně. Nový zámek, který měl původně charakter doplňkové stavby určené pro občasné panské kratochvíle, se postupně stal hlavní rezidencí jevišovického panství. Starý zámek v centru městečka se postupně přeměnil na sídlo vrchnostenských úřadů.

V roce 1916 koupil panství za 6 miliónů rakouských korun zámožný vídeňský průmyslník anglického původu svobodný pán Vilém Offenheim z Poteuxinu (1860-1932). I ten provedl řadu úprav nového zámku, především jeho interiérů. Jako vášnivý sběratel starožitností, lovec a cestovatel vybavil celý zámek množství uměleckých artefaktů a učinil z něj jakési soukromé muzeum. Po smrti Viléma Offenheima v roce 1932 zdědil velkostatek se zámkem bratr MUDr. Arnošt Offenheim a následně jeho děti. Ty jej prodaly počátkem roku 1939 Eduardu Larisch-Mönnichovi.
Eduard Larisch-Mönnich kromě výstavby dřevěné kruhové kaple v jihozápadní části zámeckého parku, která byla kopií kostelíku v Kunčicích pod Ondřejníkem (proběhl tam jeho první sňatek), na zámku žádné úpravy neprovedl. Pobýval zde až do dubna 1945, kdy byl po obsazení zámku sovětskou armádou přinucen uprchnout do Rakouska. V průběhu následujících měsíců mu byl zámek s přilehlým panstvím konfiskován.
V současnosti patří Starý zámek Moravskému zemskému muzeu v Brně a je veřejnosti přístupný. Součástí expozic je depozitář lidového nábytku, prezentace hradní kuchyně či archeologická sbírka Františka Vildomce. V Novém zámku je umístěn Domov důchodců.

Valeč
Obec Valeč se nachází v Karlovarském kraji necelých 30 km východně od Karlových Varů. První písemná zmínka o panském sídle (hradu)ve Valči pochází z roku 1526. V roce 1571 koupil panství Kryštof Štampach ze Štampachu. Za jeho syna Václava bylo původní sídlo přestavěno na pozdně renesanční zámek (po roce 1585). Pro účast na stavovském povstání byl Václav Štampach ze Štampachu nucen uprchnout ze země a roku 1622 mu byl majetek zkonfiskován. Roku 1623 koupila Valeč od císařské komory Václavova manželka Barbora Štampachová z Poutnova, která mohla jako katolička zůstat ve vlasti. Od roku 1694 vlastnil panství její vnuk Jan Kryštof Kager, svobodný pán ze Štampachu, který inicioval barokní přestavbu zámeckého areálu, kterou dokončil jeho synovec a dědic Jan Ferdinand Kager z Globen. Přestavba zámku byla realizována pod vedením italského architekta Francesca Barelliho. Po jeho smrti pokračoval v pracích další Ital Giovanni Antonio Biano Rossa. K jeho dílům patří i zámecký kostel, objekty fary a špitálu. Rossa je pravděpodobně také autorem ojedinělé barokní zahrady, vyzdobené desítkami kamenných i terakotových plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna a jeho synovce Antonína, představujících mimo jiné alegorie lidských vlastností, podobně jako je tomu na Kuksu. V Rossově díle pokračoval Jan Kryštof Tyll, syn kameníka z nedalekého Lochotína. Zámek získal podobu dvoupatrové čtyřkřídlé stavby s malým obdélným nádvořím a dominujícím dvouvěžím na východě.

Roku 1798 koupil panství Jan Gottfried Korb z Weidenheimu a od něj pak za 400 000 zlatých jeho syn Franc. Od roku 1847 vlastnil panství se zámkem jeho syn Karel, který zde provedl novorenesanční úpravy. Roku 1890 získal Valeč rod Thurn Valsassina. V následujících letech proběhla novobarokní přestavba, která dala zámku současný vzhled. Během 19. století bylo poměrně radikálně upraveno také přilehlé okolí zámku. Původní pravidelně řešená barokní zahrada byla přeměněna na přírodně krajinářský park.

V červnu 1937 zakoupil zámek za 7 miliónů korun od Thurn Valsassinů JUDr.Jan Larisch-Mönnich. Jednání o koupi probíhala už od konce roku 1936 a předcházelo jí důkladné prozkoumání stavu panství. Ze vzniklé zprávy vyplývá, že zámek měl v té době 30 pěkných zařízených pokojů, vodovod, elektrické osvětlení, čtyři koupelny a četné místnosti zajišťující chod zámku. Obklopoval jej 11 ha park, kde se nacházela vila se sedmi obytnými místnostmi, skleník, objekt určený pro pěstování palem, prádelny, stáje a tři velké garáže. V blízkosti se nacházel také barokní zámecký kostel s farou, která však nebyla obsazena.

Po válce byl zámek Larisch-Mönnichům konfiskován. Na krátkou dobu se stal sanatoriem pro válečné veterány, v 50. letech byl útočištěm pro korejské děti a na dlouho poté dětským domovem. V roce 1976 jej zachvátil zničující požár. Jen díky velkému úsilí pracovníků Krajského střediska památkové péče v Plzni nebylo vyhořelé torzo zbořeno. Obnova zámku trvá prakticky dodnes. Originály 28 Braunových soch byly po požáru přemístěny do lapidária kláštera v Kladrubech a v zámeckém parku se dnes nacházejí jejich kopie. Zámek je v majetku Národního památkového ústavu a je přístupný veřejnosti. Celý komplex, zámecký areál i městečko pod ním se řadí k nejvýznamnějším středoevropským barokním realizacím.

Bohumín
Panství Bohumín zakoupil Jindřich Larisch-Mönnich od barona Richarda Mattecioita Ubelliho v roce 1886. Součástí této akvizice byl také bohumínský městský zámek. Bohumín náležel od středověku k ratibořskému knížectví. Po rozdělení Slezska v roce 1742 mezi Prusko a Rakousko, bylo rozděleno také bohumínské panství. Pravobřežní část zůstala Rakousku a byla připojena k Těšínskému knížectví. Rakouskou část prodali původní majitelé hrabata Hencklové z z Donersmarcku v roce 1765 rytíři Erdmannovi Gusnarovi z Komorne. V té době se v této části panství nenacházelo žádné panské sídlo. Dědicové Erdmanna Gusnara proto zakoupili dva měšťanské domy - čp. 7 a 8, které stály ve východní části starobohumínského náměstí a v roce 1817 je upravili na své sídlo - zámek. Roku 1845 zakoupila panství hraběnka Marie Rudnická. Ta později zámek značně přestavěla a rozšířila. K tomuto účelu dokoupila ještě dům čp. 9. Zámek tvořil patrový trakt a k němu přiléhající užší dvoupatrová stavba. Fasáda byla sjednocena klasicistními římsami a okenními štukami. Celé stavbě dominovala věž, jejíž okna osvětlovala centrálně umístěné schodiště. Za Larisch-Mönnichů přestal zámek plnit svou sídelní funkci a byly zde zřízeny kanceláře a byty pro zaměstnance. Po roce 1945 byl nejprve státním a následně městským majetkem. Na počátku 90. let 20. století byla budova rozebrána do základů. Na jejím místě dnes stojí dům s pečovatelskou službou.

Dolní Lutyně
Panství Dolní Lutyně získal Jan Larisch-Mönnich v roce 1792. V té době zde stávaly dva zámky. V letech 1700-92 vlastnili Lutyni Taaffové, kterým původní sídlo předchozích majitelů nevyhovovalo, a proto zde vybudovali na počátku 18. století zámek nový. Jednalo se o menší jednopatrový barokní objekt obdélníkového půdorysu, na nějž navazovala zahrada. Starší zámek byl upraven pro hospodářské a provozní účely(demolován pravděpodobně kolem r. 1960). V roce 1749 koupil Mikuláš Taaffe panství Fryštát a Ráj a po tomto roce nechal barokně přestavět tamější zámky, které se pak staly hlavními slezskými sídly Taaffů. Zámek v Dolní Lutyni byl nadále využíván jako letní sídlo. Po roce 1792 ztratil svůj význam zcela a jeho vnitřní prostory byly účelově upraveny pro sídlo správy dvora a obydlí úředníků. Z dochovaného popisu z roku 1821 vyplývá, že zámek byl téměř 23 m dlouhý a 15 m široký. V přízemí se nacházely předsíň, tři místnosti s rákosovým stropem, jedna větší zaklenutá místnost a malá klenutá kuchyň. Pod světnicemi, předsíní a kuchyní byl klenutý sklep. V prvním patře se nacházela předsíň, tři místnosti, jídelna a záchod. Krov i střešní krytina byly ve špatném stavu. Po vzniku Československa se za pozemkové reformy stal vlastníkem dolnolutyňského statku dr. Jiří Hahn. Po roce 1945 přešel do majetku státního statku.